Podkladem pro tento článek bylo několik cvičení prezentovaných italským trenérem Marco Crespim (asistent trenéra Montepaschi Siena) na mezinárodním semináři pro trenéry mládeže, který se konal v Miláně 9. - 10. února 2013. 

V literatuře a při svých pobytech v zahraničí jsem se často potkával s útočným konceptem „5 out motion offense“, který je určen hlavně pro družstva mládeže a trenéry, jejichž hráči jsou schopni hrát čelem ke koši, aniž by kdokoli z nich zahajoval útok ve  vnitřním prostoru.

Tématem příspěvku je základní basketbalový rozvoj hráče v přihrávání. Cvičení prezentovaná srbským koučem Djurovičem byla použita jako tréninkové drily pro individuální rozvoj hráčů jakékoliv věkové kategorie. Přihrávky jsou základní individuální činností každého hráče a je nezbytné na této dovednosti neustále pracovat v každé věkové kategorii.

Transpozice (= přenos, přenesení, přenášení) představuje důležitý pojem v integrované praxi, ale i její nedílnou součást. Transpozice znamená především nutnost zbavit se iluze, že učební proces jakékoli činnosti (dovednosti) postihuje jenom zaměřenost na pohybovou (technickou) stránku provedení.

Didaktické postupy v integrované praxi nepovažují stupeň osvojení techniky střelby (ostatně jakékoli jiné herní činnosti jednotlivce) za prioritní. Tím se ale nemyslí její naprostá ignorace. K nácviku způsobu provedení je třeba se neustále vracet.

Vývoj basketbalu a změna pravidla z 30 vteřin na 24 pro zakončení útoku (24 vteřin oficiálních, reálně 22) nutí trenéry přehodnotit, jaké kombinace a systémy zvolit při rozhodování o útoku proti zónovým obranám.

Uvedené příklady cvičení se zabývají pouze jejich organizací. Nezapomínejte na korekci chyb v technice střelby, přesné určení dávkování (časový limit, počet vystřelených, počet daných košů), soutěživost ve cvičení a ztížení střelby pasivní obrannou činností.

Druhou částí budeme pokračovat v příkladech herních cvičení, které jsme využívali v rámci společného projektu ČBF a FIBA Europe pod názvem „Juniorka ČBF“. V závěrečné části se pokusíme shrnout teoretické zdůvodnění principu specifičnosti, který je ve světě považován za základní a rozhodující princip sportovního tréninku.

Hra jednoho na jednoho patří k oblíbeným zábavám všech basketbalistů. Všimli jste si však, co při tom hráči dělají? Útočník se pomalu postaví za oblouk území trestného hodu, obránce mu podá míč, načež se útočník snaží různými fintami a opakovaným driblingem obejít soupeře.

Předmětem článku je základní basketbalový rozvoj hráče v útočných činnostech driblink a přihrávky. Individuální rozvoj hráče je nezbytnou součástí dlouhodobé přípravy každého hráče. Driblink a přihrávky jsou základní útočné individuální činnosti hráče. Obecně pro rozvoj individuálních činností je klíčová práce s detaily a vlastní pedagogický proces učení.

Při vytváření hry v útoku u dětí a mládeže se považuje za lepší z pohledu vývoje jednotlivce i týmu založit hru na konceptu hry, než na řízených kombinacích a systémech, ve kterých zjednodušeně řečeno hráče učíme běhat z bodu A do bodu B.

Cvičení pro rozvoj hry 1 proti 1 jsem se snažil co nejvíce přiblížit situacím, které mají vysokou četnost v samotném utkání. Jen málokdy dochází k tomu, že hráč brání hráče s míčem, který je v „klidu“  a řešení  těchto  „minisoubojů“ je proto nutné nacvičovat  v kontextu 3 faktorů. Nejenom nacvičovat, ale také opravovat chyby.