Tento článek je postaven na přednáškách S. Pešice v rámci 2. ročníku FIBA Europe Coaching Certificate 2013-2015 konaného ve dnech 27. 7. – 4. 8. 2014 při Mistrovství Evropy U18 v Konyi, Turecku. Svetoslav Pesic je jedním z nejúspěšnějších trenérů v historii evropského basketbalu a to jak na klubové, tak reprezentační úrovni.

V prvé řadě chci poděkovat České basketbalové federaci, že mi umožnila zúčastnit se basketbalové stáže na univerzitách a středních školách v americkém Texasu.Poděkování patří i organizaci Athletes in Action, která stáž organizovala, a po celou cestu nás její pracovníci provázeli. Díky síle a vlivu této organizace jsme měli mnohé dveře otevřené a mohli tak vidět a slyšet více než ostatní.

Každý trenér družstva na vyšší úrovni musí řešit jak pokrýt nejčastěji používané útočné kombinace soupeře. Není to určitě jednoduché, protože se nejedná pouze o teoretické poznatky (klasifikace řešení a následný výběr), ale důležitá je i praktická část, v níž velkou roli hraje hráčský materiál (jaké typy hráčů má trenér k dispozici), technická i taktická vyspělost a v neposlední řadě jejich odhodlání tvrdě a kolektivně bránit v rámci domluvených pravidel.

V současném basketbale má většina týmů průměrně 45% úspěšnost střelby z pole a 30% neúspěšných střel z čáry trestného hodu. Na základě těchto informací, je snadné, aby každý pochopil, jak důležité je doskakování. Družstvo, které dobře doskakuje v útoku muže vyrovnat svoji špatnou střelbu, a naopak družstvo, které dobře doskakuje, v obraně bere soupeřům odvahu ke střelbě a je schopné předčit (přehrát) kterékoli družstvo.

Říká se, že kdo vyhraje válku pod košem, vyhraje utkání. Rovněž se říká, že výjimka potvrzuje pravidlo. Letošní Final Four Euroligy v Barceloně bylo právě tou výjimkou. Z pěti zápasů (dvě semifinále, utkání o třetí místo, finále a finále juniorského turnaje) čtyři vítězná družstva prohrála v doskakování.

Příklady cvičení (MOF), resp. jejich skupin, které uvádíme dále, nejsou ve svém sledu koncipovány náhodně. Jsou sestaveny tak, aby vytvářely určitou logickou návaznost, eventuálně návaznost v didaktickém postupu. Tento postup je znázorněn na obr. 1. Východiskem se stává nácvik základního osobního obranného systému.

Trenérům dětí, hráčů a hráček začátečnické úrovně, je asi zřejmé, že utkání a tudíž ani tréninkový proces se bez obranných činností neobejdou. Jinak a jednodušeji řečeno, jednou se s obranou začít prostě musí. Význam obranných činností pro basketbal dětí je však často vnímán pouze v aspektech charakteru sportovní hry.

Tento článek navazuje tematicky na již publikovaný článek „Shell drily“. Spolehnout se na dobře fungující obranu může být velkou a trvalou zbraní každého týmu, který se trénování obrany pravidelně věnuje. Úspěšnou obranu můžeme praktikovat jen tehdy, když funguje jako celek.

Dnešní materiál je posledním ze série tří dílů, ve kterých jsem vás chtěl seznámit s relativně uceleným pohledem na téma budování konceptu osobního obranného systému, tak jak mi ho představil trenér španělské reprezentace a Chimki Moskva Sergio Scariolo.

Pokud útočící tým chce v této situaci využít výhodu tím, že bude hrát 1na1 z perimetru (menší útočník proti většímu obránci), chceme, aby si náš podkošový hráč (v této situaci obránce) uvědomil 2 jednoduchá kritéria: do jaké míry je důležité zabránit zakončení střelou za 3 body po provedené cloně.

Samozřejmě jsou v trénincích určité odlišnosti a to hlavně podle části sezóny, ve které se nacházejí, podle soupeře, na kterého se připravují, podle zdravotního stavu družstva jako celku. Nicméně nutno říci, že se snaží tyto faktory v maximální míře eliminovat, aby rozdílů bylo co nejméně.

Basketbal je sportem, který se vyvíjí velmi dynamicky, a tak pochopitelně i příprava v tréninku je stále náročnější. Reakcí na stále větší individuální vyspělost útočníků i variabilitu útočných systémů je důkladnější příprava hráčů v obranné činnosti.