V souvislosti s nedávnými padesátými narozeninami legendárního Michaela Jordana se vynořilo mnoho různých srovnání. Kdo je (nebo byl) lepší a v čem? Jordan nebo LeBron? Kobe nebo LeBron? Kobe nebo Michael? A tak dále a tak dále. Nedávno k tomu přispěl svou novou knihou i nejúspěšnější kouč historie NBA Phil Jackson. Srovnávat různé generace hráčů je vždycky problematické. Porovnávat, zda byl například M.J. lepším atletem, než je teď LeBron James, není možná dokonce ani fér. Pokud ale jde o Michaela Jordana, hodně lidí se vždy shodovalo a stále shoduje v tom, že v jedné věci ční nad ostatními naprosto jednoznačně – v extrémní, možná až chorobné soutěživosti. A to mu zůstalo v podstatě dodnes.

Nikdo samozřejmě nikdy nezměří, kdo je „nejsoutěživějším člověkem na světě,“ ale Jordan by určitě v žádném výčtu nemohl chybět. Nikdo také samozřejmě nezjistí, kde se v něm taková soutěživost vzala. Rozhodně ji ale podle jeho vlastních slov podpořilo to, že jako chlapec věřil, že jeho otec má raději Michaelova staršího bratra Larryho - a začal to používat jako motivaci. Vlastně jeho celý život je o tom neustále něco dokazovat, lidem kolem sebe, cizincům i sobě samotnému. V mnoha biografiích o Jordanovi se používá slovo „rage“, tedy zuřivost. Basketbal už nehraje, ale ona zuřivost, onen „oheň“ mu zůstal…A potřebuje ho někde uvolnit. Snaží se o to na golfových hřištích nebo v kasinech u blackjacku, ale hraní basketbalu pro něj nikdy nic nenahradí.

Snaží se o to u svého týmu Charlotte Bobcats, jehož je majitelem. Zatím si sice zdaleka nevybudoval pověst dobrého „funkcionáře“, ale faktem je, že s týmem skutečně žije a vášnivě prožívá jeho zápasy. Sedával během nich na týmové lavičce, ale pak mu musel dokonce zavolat komisař ligy David Stern, aby s tím přestal, protože příliš křičel na rozhodčí. Teď už se dívá raději v soukromí. Kdysi, když ještě pracoval pro Washington Wizards, mrštil během bídného výkonu svého týmu plechovku s pivem na televizní obrazovku ve své kanceláři. Nyní, o deset let později, už jen křičí…

Basketbal mu stále mučivě chybí, soutěživost nevyprchala. Když měl před pár lety slavnostní řeč ke svému uvedení do basketbalové Síně slávy, sklidil drsnou kritiku. Příliš nafouklé ego, nedostatek soudnosti…Lidé od „sportovce ve výslužbě“ očekávají během takové příležitosti směs nostalgie a reflexe. Ale Jordan nostalgický nebyl, nezměnil se. Stále to byl ten stejný člověk, který udělal absolutně všechno proto, aby na basketbalovém hřišti zvítězil.

Místo nostalgie přišel výčet všech pochybovačů, kteří v něm po léta udržovali onen soutěživý oheň, využívaný Jordanem jako motivace. Jeho řeč kdosi označil za „otevřené okno k tomu, jaký je Jordan ve skutečnosti v soukromí – vtipný, jízlivý, sebevědomý, sarkastický, soutěživý…“ Na konci své řeči popsal, co pro něj basketbal znamenal. Nazval ho „útočištěm“, nazval ho „místem, kam jsem odcházel, když jsem potřeboval najít útěchu a klid…“ Díky basketbalu se cítil kompletním člověkem a teď je pro něj hraní basketbalu prostě pryč.

„Jednoho dne možná zvednete oči a uvidíte mě hrát v mých padesáti letech,“ prohlásil tehdy na závěr svého projevu v Síni slávy. Lidé se rozesmáli. Michael jen pokrčil rameny. „Nesmějte se…Nikdy neříkej nikdy.“ Když s ním letos v zimě basketbalový svět oslavoval jeho padesáté narozeniny, dokonce se objevily zprávy, že by se Michael mohl ještě jednou do NBA vrátit. Z týmu Bobcats přicházely zvěsti, že je Jordan stále ve svém věku (a zdaleka ne na své bývalé hráčské tělesné váze) schopen přehrávat hvězdy svého týmu v tréninku v soutěžích jeden na jednoho.

„Ano, to se opravdu stalo,“ s úsměvem to potvrdil Michaelův bratr Larry, který pro tým pracuje. „Ale druhý den ani nemohl dojít do kanceláře…zůstal na půl cesty v rehabilitačním centru, kde se musel dávat dohromady…“ Jeho návrat na palubovky opravdu není reálný, i když to není kvůli tomu, že by sám nechtěl.
„Když mi bylo třicet, všechno probíhalo neuvěřitelně rychle,“ přiznává dnes Jordan. „Neměl jsem čas ani pořádně přemýšlet o věcech, s kterými jsem se setkával, jen jsem se jich dotýkal. Až teď je docením. Rád vzpomínám. A hlavně, když se dívám na basketbalové zápasy. Páni, přál bych si, abych právě teď hrál…Vzdal bych se všeho, abych se mohl vrátit a znovu hrát basketbal.“ Okamžitě dostal otázku, jak to nahrazuje. „To nejde. Prostě se s tím učíte žít…“ Jak? „No, je to proces…“

Proces? Když o něm Wright Thompson přijel krátce před narozeninami dělat velký rozhovor  a psát článek pro ESPN, zjistil, že soutěživost ho skutečně neopustila: „Právě byl uprostřed epické hry Bejeweled na svém iPadu,“ vzpomíná, „a už byl za levelem 100, za který získal titul ´Polobůh.´ Vášnivě se pustil do sudoku a vyhrál v sázce 500 dolarů nad svou dlouholetou obchodní manažerkou Estee Portnoy. Na Bahamách poslal někoho do hotelového shopu, aby koupil knihu se slovními hádankami, a na pokoji pak soutěžil s Portnoyovou a svým právníkem Curtisem Polkem – a oba je porazil. Jako by dokázal vidět všechna slova najednou, stejným způsobem, jakým vše viděl na basketbalovém hřišti…“

Někteří lidé z jeho blízkého okolí tvrdí, že už se přece jenom aspoň trochu změnil – a to díky své druhé manželce Yvette Prieto, o 15 let mladší kubánské modelce, s kterou se po pětileté známosti před pár týdny oženil. Prý s ní byl dokonce schopen odjet na dovolenou na jachtu (i když vodu nemá rád), nesledovat pár dnů basketbalové zápasy, a prostě si užívat rybaření a popíjení piva. To by bylo ještě před pár lety zhola nemožné. „Vždycky jsem měl pocit, že umřu mladý,“ přiznává a tím vlastně říká, že jakýkoli typ „důchodu“ pro něj byl vždy nemyslitelný.

Soutěživý „oheň“ pomohl Jordanovi stát se jedním z největších sportovců všech dob. Vypnout ho podle potřeby ale není jen tak. „Nemůžu si pomoct,“ říká. „Je to závislost. Chcete mít onu mimořádnou schopnost, abyste dosáhli výšin…a teď ji máte a chcete ji vrátit. Ale nejde to. Kdybych mohl, pak bych mohl dýchat…Pohlcuje mě to. Je to můj největší nepřítel. Sám sebe jsem poháněl natolik, že v tom stále žiju. Stále s tím žiju. A nevím, jak se toho zbavit. Nevím, jestli bych to dokázal. Jsem pořád spojen s basketbalem…Jak si mám užít dalších 20 let, aniž by mě to tolik pohlcovalo? Jak můžu najít klid bez basketbalu?“