Vážení čtenáři,
ačkoli autor a obsah textu jsou z hokejového prostředí, podstata skvělého příspěvku překračuje hranice jedné sportovní hry. Jsme rádi, že Marián Jelínek  se speciálně pro náš web tímto tématem zabýval. Redakce.

„VETERÁNI“ V TÝMOVÝCH SPORTECH,
ANEB ZAMYŠLENÍ NAD PŘÍNOSY „ŽÍJÍCÍCH“ SPORTOVNÍCH LEGEND

Dlouhodobá problematika takzvaných „starých“ hráčů se stala v Českém hokeji obzvláště skloňovaným tématem od začátku dvacátého století, kdy se začali navracet hráči působící v zahraničí, především v NHL, zpět do Extraligy. Často v současném hokejovém dění slýcháváme různorodé názory na toto téma - jak ten či onen hráč je příliš starý, že na to nemá a měl by uvolnit místo mladým, či naopak jak ve svém věku dominuje a je nenahraditelný v týmu! Ale kdo je vlastně „starý“ hráč? A kdo je vlastně až tak „starým“ hráčem, že nemá žádný přínos pro tým? Pohledy na danou problematiku jsou různé! Hodnocení je asi tolik, kolik je trenérů. Ti často reagují na základě svých zkušeností či pod dojmem svých osobních vazeb s těmito hráči. Ano, problematika, která nemá jednoduché řešení, nejen proto, že každý je vlastně „starý“ jinak - rozlišujeme mimo kalendářního věku i věk biologický, dále ve sportu věk „opotřebování“ a to jak psychického či mentálního-chcete-li, tak i zdravotního. „Hráči nejsou ani staří nebo mladí, pouze dobří a špatní“, je věta, kterou se často vyhýbají autoři dalším diskuzím na téma přínosu „veteránů“ v týmu.
Já bych se rád ve svém článku zamyslel nad přínosem těchto hráčů pro tým, nejen proto, že jsem vedl týmy, v jejichž čele stáli „staří“ hráči, jako například Jaromír Jágr, Petr Bříza, Martin Straka, „Boža“ Modrý, Petr Nedvěd či v současnosti David Výborný.

„Kdo hraje ještě ve čtyřiceti, miluje hru nadevše“
+  Tito hráči nemají zapotřebí hrát z důvodů odměn či kariéry! Prostě bez toho nemohou být! Jejich emoční vazba k činnosti, ke hře, je až „patologická“, čehož lze využít z hlediska jejich zanícení pro sport a touze po vítězství.
-   Na druhé straně se často špatně smiřují s jinými rolemi v týmu, než které hráli v době své vrcholné výkonnosti. Neradi přijímají „role“ méně strategické či důležité, chtějí to vzít vše a vždy na sebe.

„Zkušenosti k nezaplacení“
+  O přínosu těchto hráčů z hlediska zkušeností není nutno dlouze hovořit. Mají prostě jakýsi „spontánnější cit“ pro klíčové okamžiky zápasu ale i celé sezony. Jedná se o takové to herní rozlišení kdy „přitáhnout“ a kdy „povolit“ z hlediska taktiky hry, mají jakýsi jemný „radar“ například na to, kdy se zápas „láme“ či nikoli, kdy v kabině udělat „bouřku“ či situaci zklidnit.....
-   Mohou se však dostávat i do nepříjemných situací, kdy chtějí soustavně v přemíře dobré vůle, poučovat mladé hráče, kteří to vnímají bohužel jinak a své námitky jim upřímně často nesdělí. Tím se hráč často vystavuje do nepříjemných situací v očích mladších kolegů, o kterých nemá ani nejmenší tušení.

„Příklady pro ostatní“
+  Jeden z největších přínosů, který já v současné době pociťuji je jejich přístup, snad mohu napsat až oddanost dané hře a to nejen v utkání ale i v tréninku, přípravě na utkání, stravě, pitnému režimu, pozápasovému chování, komunikací s medii či vztahu k spoluhráčům či trenérovi.
-   Často je hráč o svém postoji k výše zmíněné problematice natolik silně přesvědčen, že do něj „nutí“ i ostatní, pak se příklad mění v příkaz a to je kontraproduktivní.

„Partner pro kouče“
+  Tito hráči jsou spolutvůrci herního projevu mužstva, taktických variant či dokonce mají i rozhodující hlas při složení přesilových her nebo jednotlivých formací.
-   Může to přerůst až v zásahy, které nejsou v kompetenci hráče, on je přesto dělá a tím se snižuje nejen autorita trenéra ale i koheze a synergie týmu.

„Individuální přístup“
+  U takových hráčů nikdo nezpochybňuje to, že si zaslouží individuální přístup trenéra ať již tréninkový, předzápasový či zápasový. Vždyť jeho tělo jinak regeneruje, nehledě na to, že takový hráč zná nejlépe sám sebe, má dlouholetou předzápasovou rutinu, kterou z pochopitelných důvodů nechce a nebude měnit, má větší herní volnost než ostatní hráči.
-   Vývoj čehokoli, hry nevyjímaje nelze zastavit! Znamená to, že příliš velké ulpívání na věcech herně „historických“, a nepřizpůsobení se novým herním trendům může mít neblahý dopad na celé mužstvo.

„Síla jejich slov“
+  „Staří“ hráči, kteří mají spousty úspěchů za sebou bývají těmi, kteří v klíčových situacích „hovoří“. Například v kabině již před příchodem trenéra zhodnotí odehranou třetinu, buď kritizují či naopak motivují spoluhráče a trenér může již navázat svými pokyny
-   Pokud to není v „harmonii“ s koučem, může to být velice kontraproduktivní.

Závěrem bych chtěl konstatovat, že přínos hráčů "veteránů" pro tým a vůbec pro sport jako takový je nezastupitelný! Samozřejmě záleží i na lidských, morálně etických vlastnostech člověka, na jeho přístupu k životu obecně, empatickém vnímání, smyslu pro spolupráci a kolektiv či výkonovou synergii. Všechny tyto aspekty osobnosti mohou u těchto jedinců velmi výrazně ovlivnit kohezi týmu, a tím i výkon jako takový ať už pozitivně či negativně. Je otázkou koučů, jak dokáží využít neoddiskutovatelný nejen výkonnostní potenciál těchto borců ve prospěch celého týmu.