NBA. Fenomén. Před 25 nebo třiceti lety to bylo pro nás všechny něco jako nedostižný sen a nikoho téměř ani nenapadlo, že by mohl vůbec existovat lepší a atraktivnější basketbal, i když jsme z něj tehdy mohli vidět v podstatě jen střípky. Okolní svět ale za poslední desítky let výrazně pokročil (za což konec konců může z velké části impuls amerického Dream Teamu z Barcelony 1992) a dnes je situace přece jen trochu jiná. Jsou dokonce mnozí, kteří raději sledují evropský basketbal, a nejen proto, že by při sledování živého přenosu z NBA museli být (většinou) v noci vzhůru. Pro mě osobně je sledování NBA z mnoha důvodů stále tím nejatraktivnějším z basketbalu, ale to pochopitelně nemusí být nic objektivního – jako komentátor mám tenhle názor konec konců téměř v popisu práce. Ale nemyslím si, že bych je slepě prosazoval NBA a tvrdil, že je ve všem ideální. Proč tedy vlastně mám (i nemám) NBA rád?
Vyjmenovat a rozebírat všechno by bylo na dlouho, je to téma, o které by se dalo diskutovat hodinu. Pro tentokrát ale vyberu aspoň pár základních bodů, které mě napadnou jako první. Za prvé – všeobecně se říká, že NBA je ligou hvězd. To je určitě pravda, se vším, co k tomu patří, v pozitivním i negativním smyslu slova. Lidé chtějí vidět superhvězdy, chtějí se s nimi ztotožnit, chtějí vidět, jak rozhodují zápasy, chtějí sledovat jejich statistiky a to, jak překonávají rekordy. Nicméně to na druhou stranu zcela logicky může vést k tomu, že hra začne být až příliš individualistická. Mluví se o tom, že v naprosté většině týmů NBA si kouč nemůže dovolit jít „proti“ superhvězdě a musí snášet její manýry. Než by riskoval konflikt, raději ustoupí, protože vedení klubu spíš vyhodí dobrého kouče než problémového hráče, který má třeba jen potenciál stát se hvězdou. Stačí si vzpomenout na nedávný „sacramentský konflikt“ (celkem povedený dvojsmysl) mezi Paulem Westphalem a pivotem DeMarcusem Cousinsem.
Často slýchávám argument, že evropský basketbal je kolektivnější a proto zajímavější, protože evropské ligy jsou ligami koučů a systémů. Myslím si, že je to pravda jen částečně. I ty největší superhvězdy NBA časem poznaly, že k úspěchu a k titulům přílišný individualismus nevede. Stačí se podívat, kdo sbírá tituly. I ty největší individuality musí navzájem spolupracovat, aby udělaly na téhle úrovni rozhodující krok. Ani ten nejfenomenálnější hráč nezíská titul v NBA sám. Hráči možná mají až příliš peněz a příliš velkou „moc,“ na druhou stranu jen díky tomu můžou mít takové sebevědomí, aby byli schopni opravdu prodat to, co v nich je. A na úplný vrchol se dostanou jen ti, kteří pochopí, že pouze symbióza skutečně sebevědomého hráče a špičkového kouče (který ví, jak tým vést a hvězdy usměrnit) může vést k ultimátnímu úspěchu. Konec konců americký výběr na OH v Londýně svým pojetím asi hodně lidí překvapil.
Ano, i v NBA se během sezóny odehraje hodně zápasů, na které se dívat moc nedá (k tomu za chvilku), ale není sebemenších pochyb, že v ní hrají skutečně nejlepší hráči světa, kteří mají fantastické dovednosti a sebedůvěru rozhodovat zápasy. To, že v koncovce některá ze superhvězd drží dlouhé sekundy míč a nakonec zakončí hrou jeden na jednoho a střelou z „jumpu,“ nemusí být vždy jen sobeckost nebo individualismus. Je prostě ověřené, že to proti špičkové obraně může být nejefektivnější způsob zakončení. Ale takoví hráči běhají opravdu jen po palubovkách NBA.
Kapitolou sama pro sebe je kvalita televizního vysílání zápasů, která je v NBA na naprosto neskutečné úrovni. Natáčejí se a vysílají všechny zápasy ve všech halách, a to ve standardu, o jakém si může Evropa jen nechat zdát. Počet kamer, různé úhly, slow-motion opakovačky, vytváření okamžitě dostupné databáze, kterou pak liga dále využívá…s touto technikou by i mnohem horší kvalita sportu vypadala dobře, natož pak když hrají ti nejlepší atleti světa.
Chápu lidi, kterým vadí extrémně roztahané koncovky zápasů, šachy s oddechovými časy, prokládanými reklamou, které jsou z poslední minuty čistého času hry schopny udělat málem půlhodinu. Ano, je to jistě do značné míry úlitba „byznysu,“ ale na druhou stranu to podporuje dramatičnost, v koncovkách mají týmy daleko víc možností, a v neposlední řadě jsou koncovky i mnohem spravedlivější, protože rozhodčí mohou u videa zkoumat jednotlivé situace a třeba i změnit svá nepřesná rozhodnutí.
Pokud někdo není „americký popcornový typ“ a nemá trpělivost příliš dlouhé koncovky (a potažmo i celé zápasy) sledovat, pak už dnes není žádný velký problém předplatit si internetový NBA League Pass a posouvat si záznam utkání tak, jak potřebuje. Mimochodem League Pass je naprosto unikátní průlomová věc. Možnost vybrat si jednoho konkrétního hráče a sledovat všechny jeho akce anebo si prostě zvolit všechny smeče, doskoky, asistence atd. v daném zápase, či se ráno (ještě než vím výsledky) podívat na koncovky všech zápasů, je pro mnohé fanoušky (včetně mě) splněný sen.
Chápu ekonomické důvody, ale 82 zápasů základní části NBA je prostě příliš. Pokud jsem před chvíli napsal, že na některé zápasy se nedá dívat, tak se to týká jen základní části sezóny, a tohle je jeden ze dvou hlavních důvodů. Tím druhým (menším) důvodem je, že se počet týmů ligy rozšířil postupně až na číslo 30 a přece jen se kvalita a atraktivnost trochu rozmělnila. V podstatě každý zápas Miami, San Antonia či Lakers (ať už hrají dobře nebo špatně) stojí z různých důvodů za vidění…ale sledovat právě teď třeba utkání Charlotte – Sacramento už je opravdu jen pro skalní fanoušky.
Myslím, že při sebelepší lékařské a další péči, při sebepohodlnějším cestování a tak dále, prostě není v lidských silách odehrát takovou porci zápasů na 100%. Vím, že to naprosto není reálné, ale pokud něco, tak snížení počtu zápasů v základní části (a snížení počtu týmů) by podle mě k ještě větší kvalitě NBA výrazně přispělo.
Naprosto jinou kapitolou je ale play-off. Tam se teprve skutečně naplno ukáže, že v NBA se opravdu hraje ten nejlepší a nejatraktivnější basketbal na této planetě. I mezi americkými fanoušky je spousta těch, které základní část NBA moc nebere (a dávají přednost univerzitnímu basketbalu), ale pokud jde o play-off, tak tam už pochybovači nemají moc co namítat.
A ještě jedna věc na závěr, kterou si nemůžu odpustit. Komisař David Stern (který se na začátku února 2014 chystá odstoupit po 30 letech ze své funkce a „předá žezlo“ Adamu Silverovi), má nepochybně velké zásluhy na tom, jak šla liga v 80. a 90. letech výrazně ekonomicky nahoru, ale rozhodně není přijímán všemi bez výhrad. Naopak. Nedávno jsem dokonce četl článek, v němž byly vyjmenovány jeho největší chyby – a nebyl to článek zrovna krátký.
Asi nemá cenu se zabývat konspiračními teoriemi o tom, že se podílel na zmanipulování draftové loterie 1985 anebo tím, jestli je správné, že hráče donutil oblékat se podle předepsaných regulí. Mně osobně ale vadí, že svými přibývajícími restrikcemi udělal z NBA tak trochu „mateřskou školku.“ Hráči hrají s tepem 200 za minutu úžasnou koncovku dramatického utkání, emoce létají vzduchem a hráč nemůže po sporně odpískaném faulu ani mávnout rukou, aniž by technickou chybou poškodil svůj tým? Stern chce po hráčích, aby létali, ale nepřistřihává jim křídla až příliš? V miliardářské lize jako by trochu přibylo sterility na úkor vášní a rivalita. Vedení ligy muselo dát nedávno dokonce časový limit na úvodní zdravení hráčů na palubovce před rozskokem, protože než se všichni poobjímali, bylo pět minut pryč. Kde jsou ty časy, kdy ligou hýbala nesmiřitelná rivalita mezi Michaelem Jordanem a „zlými hochy“ z Detroitu anebo vyhrocené souboje mezi Lakers a Celtics? Určitě nepotřebuju vidět rvačky mezi hráči, ale jakýsi „návrat ke kořenům“ by v tomto smyslu (alespoň mně) rozhodně nevadil.