„Kluci, proč vlastně trénujete a chcete hrát basket…?“, zněl můj vtíravý dotaz na partičku 11tiletých mladých mužů na jednom z úvodních tréninků sezóny. 

„Kdo chce být hráčem v NBA, jako Zídek, Welsch, Veselý, Satoranský… ?“

Všechny ruce nahoře!

„Dobrá, kdo chce hrát Evropskou ligu, třeba jako Veselý v Turecku?“

Všechny ruce nahoře, půlka váhavě…

„Ok, kdo chce hrát NBL tady doma?“

Pátravé pohledy po sobě… Několik rukou nesměle nahoře a dotaz: „Paní trenérko, co to je…?“

Po upřesnění se mi dostalo odpovědi, že když to jinak nepůjde, tak tady jo…(!)

„Kluci, a kdo hraje pro radost…?“

Sklopené oči, občas pohled nahoru nebo mezi sebou, všechny ruce zůstávají dole… Jen jedna se váhavě zvedá… To mne zaujalo a ptám se: „fakt…?“ a odpověď: „mně prostě basket baví a je tu super parta.“

Nedalo mi to a ptala jsem se dál:

„Kluci, jaké jsou vaše sny a přání pro tuhle sezonu (U12)..?“ „Co chcete…?“

Jedna, druhá, třetí… dvacátá odpověď… „Chceme postoupit na republiku a tam vyhrát“...

Tak začala moje sezona plná očekávání a radosti z nevítězství. Ráda bych tady popisovala splněný americký sen, jak positivní motivace a touha uspět, byla naplněna, a jak jsme se dobrali dramatických vítězství… ale to se, možná naštěstí, nestalo. Naše radosti jsme se museli naučit, a stále se učíme, sbírat pomalu a postupně a občas to i trochu bolelo a bolí... 

První hřebínek naši malých „kohoutů“, tedy pardon sov, spadl, když jsme po prvním kole zápasů nepostoupili do „horní“ skupiny pražského přeboru a bylo nám určeno hrát s loosery, mezi které jsme byli zařazeni tedy i my. Najednou se očekávání hráčů i rodičů, že vše půjde samo, proměňovalo do hledání chyb, kdo za co může, že se nehraje „horní“ skupina. Radost, z tréninku i ze hry byla pryč, a najednou většina řešila, jak to, že nejsou výsledky týmu… 

Může positivní emoce, radost, nastat, i když máme tu naši skutečnou vnitřní motivaci nastavenou pouze na výsledek, na jeden jediný stav, o který bojují i ostatní…? Je úspěch podmínkou radosti…? Můžeme mít radost z neúspěchu…?

Soupeři z „horní“ části tabulky se nám vzdálili, půlka sezony měla být bez příležitosti s nimi hrát, tak co dělat… Začali jsme hledat jiné motivace, proč by kluci měli chtít v tréninku pracovat a mít vůli se zlepšovat. Našli jsme si mimo soutěž sparing partnerský klub, ten nejlepší, od kterého jsme dostali největší výsledkovou masáž a začali hrát přátelská utkání. Bez výsledků. Jen pro nás a pro naše, možná i jejich zlepšení. Tím, že jsme se dopředu dohodli, že o výsledek nejde, tak kluci neustále řešili, proč tedy s nimi hrajeme… A jednou to přišlo: „paní trenérko, ono to funguje“ radostí zařval jeden z našich hráčů, když se mu podařilo na těžkém soupeři uplatnit to, co jsme cvičili v tréninku… „já tomu nechtěl věřit, ale ono to funguje a navíc jsem se to naučil teprve před týdnem…“ Ano, přiznávám, má duše jásala a radostí si výskala. Měla jsem radost, jako malá holka. Přišli na to sami. Kdybych jim to říkala, nevěřili by.

Můžeme mít radost z maličkostí a nejen z velkých výsledků. Máme radost z toho, když se nám něco nového podaří a něco nového se naučíme, uplatníme…?

Nevím, jestli jsem to s radostí a vnitřní motivací v průběhu sezony trochu nepřehnala… Nedávno tým poprvé vyrazil na řádný turnaj Easter Cup Klatovy 2017. Ani ne hodinu po příjezdu, bez dvou výrazných opor týmu, po ranním stávání v 4.30 a 3 hodinové cestě bez servisu mama hotelu, nám los a skupina určila lotyšský tým, který nakonec celý turnaj s jasnou převahou vyhrál. Kluci šli do zápasu bez předsudků, jako vítězové, ale každá odehraná minuta pro ně znamenala ztrátu důvěry ve vlastní schopnosti, protože Lotyši byli basketbalově prostě někde jinde… Na lavičce jsem si jako trenér říkala, čím je zase „nakopnu“, aby je to bavilo… no, odpověď přišla vzápětí… Lotyši se rozkoukali, zjistili, že jim dovolíme úplně všechno. Tak se otočím k lavičce, něco vážného a poučného sděluji, soupeř útočí a naši kluci radostně vyskočí nad lavičku, řvou, skandují a tleskají… říkám si, co je… a kluci na mne: „smeč (!) oni nám zasmečovali do koše…“ a pak ještě několikrát… co už jsem i já, viděla…

Můžeme mít radost z výkonu našich soupeřů, že něco umí lépe než my…? Je to pro nás dobrá taková radost a může nás něco naučit, může nás to motivovat…?

Kluci jásali nadšením nad umem soupeře v přímém přenosu. Po zápase živě diskutovali, jak jen se to naučit a před dalším zápasem se to pokoušeli napodobit. Někteří z nich, mi s vážnou tváří oznámili, že jedou na soustředění do Lotyšska…

Věřím na radost. Ale…

Dovolím si volně parafrázovat jednoho úspěšného ředitele školy, od kterého jsem slyšela něco v tomto smyslu… Dnešní doba je zvrácená, domníváme se, že za vším a vždy musí být na 1. místě radost. To je ale špatné očekávání. Radost je emoce. Než k této emoci dojde, musíme si to tvrdě odpracovat a doufat, že jsme se správně rozhodli. Ovšem, aby naše rozhodnutí byla správná, musíme poznat hodně věcí, které nemáme rádi, a nebaví nás dělat. Bez toho opravdovou radost nikdy nezažijeme.