Jen málo středních rozehrávačů historie NBA se může pochlubit takovým resumé, jako má Chris Paul z týmu Los Angeles Clippers. Tak jak je možné, že Paul nikdy ve své kariéře nepostoupil ani do finále konference? Jak je možné, že hráč, který dominuje v podstatě každé „pokročilé“ statistice, kterou si kdo dokáže na posouzení kvality hráče vymyslet (a který měl v posledních pěti sezonách kolem sebe i výborné spoluhráče) zatím vůbec neuspěl v play-off? V podstatě každý dostupný statistický nástroj staví Paula na úroveň, na jaké hrával třeba legendární Michael Jordan - tak jak onu tristní bilanci vysvětlit? 

I když je Paulovi teprve 31 let, už nyní je šestým nejúspěšnějším středním rozehrávačem historie, pokud jde o hlasování na cenu MVP. Jeho statistiky jsou ohromující – dokonce je v některých základních kategoriích statisticky nejefektivnějším středním rozehrávačem všech dob, a to jak v PER (player efficiency rating), tak i další uznávané statistice s názvem „win shares per 48 minutes“, tedy zjednodušeně řečeno podíl na výhrách individuálních hráčů uvnitř týmů v přepočtu na 48 minut. Je samozřejmě obtížné nastavit kritéria a porovnávat hráče z růžných ér, ale americký reportér Neil Paine si dal tu práci, spočítal a zkombinoval všechny možné statistiky a dospěl k závěru, že Chris Paul alias CP3 je pátým nejužitečnějším středním rozehrávačem, který kdy vstoupil na palubovky NBA – před něj by se dala zařadit jen čtveřice John Stockton, Oscar Robertson, Jerry West a Magic Johnson. 

Bilanci v play-off má ale skutečně bídnou – Paulovy týmy za 11 v lize sice osmkrát postoupily do play-off, ale čtyřikrát neprošly ani přes první kolo a čtyřikrát vypadly ve druhém. Jeden z nejlepších středních rozehrávačů historie si tedy ještě nikdy nezahrál ani finále konference (nebo chcete-li semifinále NBA). To se zdá být naprosto nepochopitelné. V podstatě jen jediný hráč historie z tak elitní kategorie, do které Paul patří  – Karl Malone – dosáhl RELATIVNĚ ještě menší úspěchy v play-off v porovnání se svými individuálními statistikami. Ale i on byl nakonec ve své kariéře třikrát ve Finále NBA. 

Paulovy statistiky v play-off jsou vynikající, i když ne tak oslnivé jako během základních části sezony. Jistý pokles se dá očekávat, protože hrajete proti silnějším soupeřům, ale ten Paulův je o něco větší, než by měl být – nicméně jsou to stále elitní čísla. Samozřejmě že určitá část neúspěchu v play-off se dá vysvětlit prostou smůlou – jako když si v loňském prvním kole zlomil ruku. Ale přece jen stojí za úvahu, zda je vlastně onen koncept – sestavit tým kolem středního rozehrávače - tím pravým receptem k zisku titulu. Historie ukazuje, že ani zdaleka.

Za posledních 28 sezón v NBA byl totiž střední rozehrávač (podle stejné kombinace statistik) nejlepší hráčem týmu, který získal titul, v pouhých dvou  (!) případech. Za prvé to byl Chauncey Billups v sezoně 2004 a za druhé Steph Curry v roce 2015. Billups byl členem poměrně unikátní sestavy Detroit Pistons, ve kterém bylo velice těžké označit někoho nálepkou „nejlepší hráč týmu,“ a Curry je s mírnou nadsázkou „revolučním“ hráčem, který mění pojetí basketbalu v NBA. Kromě těchto dvou výjimečných případů je třeba se vrátit až k Los Angeles Lakers 1988, abychom našli středního rozehrávače, který jako nejlepší hráč „dovedl“ svůj tým k titulu – tím byl samozřejmě Magic Johnson. 

Mezitím v tomto období vedlo mistrovské týmy 17 podkošových hráčů a 9 křídel. Týmy, vedené středními rozehrávači, ale prostě tituly nezískávají – i když mají úspěchy v základní části sezóny. Od konce éry Lakers v osmdesátých letech je vystavění mistrovského týmu kolem středního rozehrávače evidentně velmi obtížné. To ovšem platí vlastně po celou historii NBA.

Od roku 1951 až do roku 1970 dokonce nebyl ani jediný mistrovský tým „vedený“ středním rozehrávačem – respektive žádný střední rozehrávač nebyl jeho nejlepším hráčem. V 70. a 80. letech se pár výjimek objevilo – zmíněný Magic Johnson, Walt „Clyde“ Frazier nebo nedoceněný Gus Williams ze Seattlu (1979). Když se ale všechno sečte, tak pokud váš tým vede jako nejlepší hráč „point guard,“ máte oproti svým soupeřům sotva poloviční šanci, že dojdete až k titulu. Anebo je to jakási anomálie? Na to už se zdá být vzorek odehraných sezón příliš velký.

Chris Paul má zdánlivě všechny potřebné dovednosti k tomu, aby dovedl tým až na vrchol – je statisticky vynikajícím obráncem (mezi rozehrávači suverénně nejlepším z celé ligy), má výbornou střelbou z jumpu, je schopen na sebe brát zodpovědnost střelecky a dostávat své spoluhráče přihrávkami do správných pozic, aby maximalizovali svůj potenciál. Takže buď současné metody pozorování a pokročilé statistiky nedokážou stále ještě odhalit nějaké jeho slabiny anebo je on sám statistickou anomálií. Při jeho číslech by prostě jeho týmy měly mít už několik účastí ve finále anebo dokonce titul.

Ať tak nebo tak, čas mu už docela rychle ubíhá – pokud se mu konečně nepodaří v play-off uspět, historie jeho hráčskou velikost prostě nedocení. Paul zatím předváděl i v play-off skvělé výkony, ale ať už je to ryzí smůla, špatné načasování anebo skutečně NBA není ligou, ve které hráči jako on mohou vést mistrovské týmy, dosud ani zdaleka neuspěl v play-off tak, jak by jeho resumé odpovídalo.