Rozlišování jednotlivých herních pozic basketbalistů od rozehrávače až po pivota, vždy s ohledem na příslušný „katalog“ předpokládaných dovedností a herních úkolů, nikdy v historii hry neplatilo jako nenarušitelné dogma. Vývoj košíkové v nedávné době však mění zažité představy o pěti základních pozicích zcela zásadním způsobem.
Rozehrávači na pozicích 3 až 5
Úvodem vzpomeňme loňské finálové série NBA mezi Golden State Warriors a Clevelandem Cavaliers: tým Stevea Kerra sice zahajoval zápasy v „konvenční“ pětici s Andrewem Bogutem, klíčové koncovky však zpravidla dohrával s neortodoxní „malou“ sestavou, ve které na pozici pět úřadoval 201 centimetrů vysoký Draymond Green. Právě tento extrémně pohyblivý kvintet hráčů, z nichž všichni (Curry, Thompson, Iguodala, Barnes, Green) dosahovali výšky mezi 190 a 203 centimetry, činil borcům od Erijského jezera obrovské problémy a stal se klíčovým faktorem celé série.
Jak se ukazuje i v aktuální sezoně, „prolínání“ jednotlivých pozic se stává zřetelným a stále významnějším trendem. Tradiční poučka o tom, že rozehrávač je nejnižším mužem sestavy, hraje suverénně nejčastěji s míčem ve svých rukou a tvoří hru po jiné střelce, se stává historickým klišé.
Ačkoliv bychom podobné příklady objevili i v dávnějších dobách, za prvního „skutečného point forwarda“ (zjednodušeně řekněme rozehrávače hrajícího na pozici 3 až 4) lze považovat LeBrona Jamese. Před vstupem Jamese do NBA skauti zcela vážně hovořili o tom, že se LeBron v nedlouhé době stane nástupcem Magica Johnsona jako klasický rozehrávač v mohutném těle křídla. To ještě netušili, že si James vytvoří pro své potřeby novou, ideální pozici. Prakticky ve všech týmech, v nichž hrál, byl LeBron James ústředním mozkem a určujícím tvůrcem hry svého družstva a není náhodou, že ho z pozic 1 zpravidla doplňovali hráči, kteří nebyli či nejsou rozehrávači v onom klasickém střihu (Daniel Gibson, Mo Williams, Mario Chalmers, Kyrie Irving).
Nemusíme však zůstat pouze u „Krále“ Jamese (v souvislosti s nímž se nedávno začalo v zámoří spekulovat o tom, že by – při potřebném štěstí a zdraví – mohl na konci kariéry figurovat mezi třemi nejlepšími hráči historie NBA ve statistice celkového počtu nastřílených bodů i celkového počtu asistencí). Vzdor zarytým předpokladům o svých pozicích operují anebo alespoň umí operovat jako „falešní“ rozehrávači i další hráči.
Do role tvůrčího středobodu útoku šampionů z Golden State se pozvolna propracovává Draymond Green, ofenzíva Chicaga (zejména v minulých sezonách) stála na pivotu Noahovi, a je-li třeba, kupy asistencí umí zapisovat i takový Kevin Durant.
Snad ještě častější je nastíněná „poziční schizofrenie“ u hráčů, kteří herně vyrůstali v zemích mimo Spojené státy. Španělsko vychrlilo zejména bratrské duo šikovných a kreativních pivotů Gasolových, Francie do USA exportovala Borise Diawa a z Balkánského poloostrova, jakožto tradiční výrobny basketbalově nesmírně chytrých hráčů, pochází vzrostlí tvůrci Dario Šarič, Nemanja Bjelica, nečekaný nováčkovský fantom letošní sezony z Denveru Nikola Jokič anebo k příštímu draftu hledící čerstvě osmnáctiletý „point center“ Dragan Bender. Vzhledem ke svému věku (stále ještě 16 let) i budoucímu zakotvení mezi pozicemi 3 a 4 se mimořádně „rozehrávačsky“ projevuje slovinský přízrak Luka Dončič a snad nejprecizněji ztělesňuje pozici point forwarda pravděpodobná jednička draftu 2016, Australan Ben Simmons.
Skóreři na pozici 1 a atletičtí střelci na pozici 5
S ohledem na vzrůstající počet netradičních point guardů se zákonitě proměňuje i charakteristika dalších pozic. Jednou z nejzřetelnějších změn je častější posun hráčů na pozici 1 do rolí skórerů, jak sledujeme u Curryho, Irvinga, Westbrooka, Bledsoa, Lowryho a částečně i u méně nápadných mužů jako je Reggie Jackson nebo Darren Collison. Trend, jenž vane zpoza oceánu, má mnoho příčin a zdaleka se nemusí jednat pouze o stále se stupňující fyzickou (atletickou) připravenost „malých“ hráčů. Svou roli patrně hraje i měnící se styl rozhodování zámořských rozhodčích, který drobným šikulům přeje; je otázkou, zda by například Curry byl při svých noblesních vnicích ke koši stejně produktivní i v době ostrých obran přelomu 80. a 90. let…
Celkový posun ve stylu hry klade odlišné nároky i na primárně netvořící pivoty. Pro ně se stává téměř nutnou podmínkou jak schopnost střelby ze střední a dlouhé vzdálenosti, tak také maximální pohyblivost využitelná zejména při obraně pick´n rollu a vybíhání do rychlých protiútoků. Ne náhodou se za podkošové muže budoucnosti NBA považují čerstvě draftovaní Karl-Anthony Towns a Kristaps Porzingis.
Proměny v Evropě
V evropském basketbalu sice není trend „dekonstrukce“ klasických pozic prozatím tak extrémní, ale i zde se začíná projevovat. Sklony k řízení postupného útoku svého týmu i k produkování finálních přihrávek nalezneme u podkošových hráčů, jako jsou Ante Tomič (Barcelona) nebo zraněními pronásledovaný Viktor Khryapa (CSKA). V sestavě bez standardně vysokých pivotů často hraje jeden z nejúspěšnějších týmů posledních let Olympiacos Pireus (pod košem s Hunterem a Printezisem) a nebrání se jí třeba ani Ginzburgův Nymburk (sázející na borce typu DeZeeuwa či Bendy). V kontrastu k tomu se zároveň neustále zvyšuje počet hráčů na pozici 1, kteří měří kolem plných dvou metrů –Dimitrise Diamantidise, jednoho z pionýrů této kdysi anomálie, dnes úspěšně doplňují Tomáš Satoranský, Nando de Colo, Emir Preldžič nebo Leo Westermann.
Ptáte se, co vlastně z uvedeného plyne? Basketbal patrně zažívá jedno z podstatných přelomových období. Rozhodně nelze očekávat, že by se stal hrou bez jakkoliv vymezených hráčských pozic, je ovšem třeba vnímat, že se turbulentně mění nároky kladené na mnohé basketbalisty. I u nejvyšších hráčů se předpokládá, že jsou schopni použít driblinku, ohrožovat koš soupeře z delší vzdálenosti a v obraně při cloně na hráče s míčem hrát velmi vysoký, agresivní předskok. U postavou drobných hráčů se „na oplátku“ vyžaduje schopnost vytvořit střeleckou pozici i pro sebe samotného, skórovat (po navázání kontaktu s obránci) i z vymezeného území a dokonce hrát zády ke koši či hrát efektivně i bez míče ve svých rukách.
Klasické tréninky herních činností jednotlivců, při nichž jsou týmy rozděleny do skupin „hráči z perimetru“ a „podkošoví hráči“, nejsou minulostí. Je ale nanejvýš vhodné, aby se cvičení a drily obou skupiny začaly v nemalé míře prolínat. O tom, kam současný basketbal směřuje, nás ostatně mohou názorně přesvědčit blížící se olympijské hry v Rio de Janeiru. Co byste řekli ku příkladu na hybridní pětici USA ve složení Russell Westbrook – Paul George – Kevin Durant – LeBron James – Draymond Green (každý člen této ilustrativní pětky v letošní sezoně NBA dosahuje kromě spousty bodů v průměru minimálně 6,7 doskoků a 4,0 asistencí na zápas a patří mezi solidní až exkluzivní obránce)?