Jen málokdo pochybuje o tom, že úloha kouče v týmovém sportu je jednou z těch nejnáročnějších a nejvíce stresujících. A zúžíme-li svůj pohled na oblast basketbalu, tak je to i úloha pro velmi zdatného komunikátora. Sedícího na dvou pomyslných židlích. Na té první musí řídit, instruovat i uklidňovat svůj tým. Z té druhé pak zvládat „management“ sudích. A to už je práce pro alchymistu a psychologa na druhou.

Každý z trenérů ví, že přístupy k rozhodčím v utkání se mohou až diametrálně lišit. Od věcného a klidného přes vysoce sofistikovaný až k věčně nespokojenému a nátlakovému. A právě ten poslední zaslouží možná nejvíc pozornosti.

Ne každý si může dovolit to, co Željko Obradovič, který drtí rozhodčí od minuty 1 do minuty 40, a mnohdy rudý vzteky gestikuluje jako smyslů zbavený, zvlášť když se zápas pro něj nevyvíjí dobře. Jenže kolika trenérům by prošlo tolik, co největšímu sběrateli euroligových trofejí? Těžko si představit začínajícího trenéra nebo kouče bez větších prokázaných úspěchů, že by si na velké scéně dovolil totéž a zejména při současném přitvrzeném trendu posuzování přehnaných gest dlouhodobě dokázal vyváznout bez záplavy technických chyb.   

A i kdyby bez nich vyvázl, sudí by si ve většině utkání znepřátelil od samého začátku a to ve všech sportech i na všech jejich úrovních nevěstí pro daný tým nic dobrého. V rozhodujících chvílích utkání, kdy se láme chleba a jde o každý útok či posouzení míče letícího do zámezí, budou mít soudci šanci to takovému kouči spočítat a vrátit i s úroky. Nikdo totiž nemá rád, když je ostouzen nebo verbálně napadán na veřejném fóru.

Neustálý stěžovatel a uplakánek, který má přehnaný pocit, že jeho týmu se především v zápasech venku ubližuje, však škodí i dovnitř svého týmu. Pro mužstvo je trenér vůdcem, generálem a vzorem. Nebo by aspoň měl být. A pokud hráči vnímají trenérův pocit ukřivděnosti, nemohou se vyhnout tomu, že ho budou napodobovat a vzorce jeho chování přejímat. Tím i ztrácet soustředění na utkání, chybovat, inkasovat technické chyby nebo faulovat z frustrace. A hlavně věřit, že zápasy jim mohou prohrávat rozhodčí.

Každý trenér tak musí pečlivě zvažovat a dávkovat svůj tlak a množství svých stížností v zápase. Stejně jako je v tenise chybou promrhat všechna „jestřábí oka“ na prvních podáních na začátku setu, je i v basketbale zbytečné hádat se v prvních pěti minutách o aut na druhé straně hřiště nebo o první faul svého střídajícího hráče.

Zejména při utkáních venku, kdy proti sobě trenér nevhodnými a zbytečnými protesty popudí i publikum domácího týmu, je tak ideálním řešením komunikace vybírat si k ní jen stěžejní momenty, kdy rozhodčí mohl pochybit, nebyl si jistý a toto připomenutí by v něm mohlo vyvolat pocit viny, vedoucí při příští podobné situaci k "zohlednění" této komunikace. Navíc soudci vědomému si vlastní chyby se pak – pokud nemá super hroší kůži - hůř vykazuje do patřičných mezí trenér, který na pochybení poukáže.

I rozhodčí je jen bytost z masa a kostí, nikoliv imunní k vnějším tlakům, a jak podotkl například evropskými soutěžemi protřelý Luboš Bartoň, i ve slovutné ACB se to různými kompenzacemi chybných rozhodnutí jen hemží.  

Trenéři často zakazují svým svěřencům komunikaci s rozhodčími a v případě zelenáčů a málo zkušených hráčů je to navíc i bezcenné. Zkušený borec, za něhož hovoří vlastní kariéra, však může sloužit jako prodloužená ruka kouče v situacích, kdy k inkriminovanému arbitrovi zrovna nemá okamžitý přístup. Požadavek na vysvětlení výroku by neměl být ničím závadný, ovšem jak hráč, tak trenér musí prokázat perfektní znalost pravidel, aby bylo znát, že je si svou věcí jistý a takzvaně udělal dojem. 

I v české nejvyšší soutěži se (mimo mikrofony) mezi trenéry objevují názory, že někteří arbitři různé regule přesně neznají nebo si nedokážou svůj výrok obhájit, případně odmítnou kouči podat vysvětlení. A precizní znalost pravidla pro danou situaci může třeba na mladšího sudího zapůsobit. I když je to spíše americká praxe, i v Evropě a už také v Česku se stále víc prosazuje oslovování křestními jmény, čímž zase trenér může u rozhodčího vzbudit větší důvěru a respekt.

Zejména mladší hráči, pokud mají pocit, že jsou poškozováni výroky sudích, se daleko snáz propadají do frustrace. A pokud se nakumuluje, bývá od kouče moudré vzít si uklidňující timeout. A zároveň využít situaci jako lekci z oblasti umění překonávání nepříjemných překážek.   

A jedna důležitá věc na závěr. Z pohledu trenéra je velice zásadní vybrat si moment, kdy je vhodné s rozhodčím komunikovat a diskrétně mu sdělit své odlišné stanovisko nebo ho požádat o vysvětlení. Ideální možností jsou situace před trestnými hody nebo před vhazováním, kdy se tím zásadně nevytrhuje jeho pozornost. Je také užitečné pozorovat řeč soudcova těla, a pokud není komunikaci přístupný, jeví se jako výhodnější s ní – směrem k němu - ani nezačínat. A dobré je mít vždy na paměti to, že až na výjimky jsou rozhodnutí konečná a ani sebelepší řečník a psycholog na nich už nic nezmění. Co však ovlivnit lze, jsou verdikty a přístup sudího v dalším průběhu zápasu. A proto je taktičtější své verbální úsilí napřít tam.