Tahle debata se vede už hodně dlouho. Dostávají čeští mladí hráči včas šanci v kategorii dospělých, anebo se s jejich zapojením do mužského basketbalu příliš otálí? Pohlédneme-li na aktuální soupisky Kooperativa NBL, zjistíme, že nezkušených hráčů, kteří stabilně zasahují do zápasů, není vůbec málo. Ať už příčina tkví v určitém „roztávání ledů“ a zvyšující se odvaze trenérů, anebo ve složitých ekonomických situacích klubů, jisté je, že se situace oproti předchozím rokům zlepšuje.

Nesmyslné, a přesto pohříchu hojně uplatňované pravidlo říkající, že mladý hráč si svou šanci musí vysedět, pozvolna ustupuje do pozadí. A proto můžeme s vírou v blyštivou budoucnost českého basketbalu sledovat rozvoj hráčů, jako jsou například Ondřej Sehnal, Viktor Půlpán, Radovan Kouřil, Lukáš Feštr, Ondřej Šiška, Tomáš Vyoral či Adam Číž přímo v ostrých zápasech nejvyšší soutěže.

Přesto není od věci upozornit v souvislosti se záměrně poskládaným výčtem českých nadějí na dvě specifika. To první pro tentokrát poslouží pouze jako námět k zamyšlení a více se mu budeme věnovat třeba v jednom z příštích témat měsíce: čím to je, že tak významná část mladých českých hráčů, kteří se prosazují v Kooperativa NBL, hraje na pozici rozehrávače? To druhé už nás zajímá víc: platí stále, že máme tendenci do kategorie „nezkušených“, „talentovaných“ a „nadějných“ „benjamínků“ neustále vsunovat i borce, kteří již (dávno) překročili hranici dvaceti let?

Pokud se intenzivněji zamyslíte nad sedmi basketbalisty zmíněnými ve druhém odstavci, zjistíte, že jsou seřazeni sestupně dle svých roků narození. U Ondřeje Sehnala z pražského USK startujeme v roce 1997 a u ostravského Adama Číže vše uzavírá rok 1991. Jde o poměrně výrazný rozptyl, a přesto o každém z uvedených borců často slyšíme, že je před ním ještě dlouhá cesta a že je mužem budoucnosti. Posláním následujících řádků pochopitelně není absurdní sdělení, že hráči jako Číž, Šotnar nebo Vyoral už nemají prostor pro zlepšení nebo že vposled už patří mezi „hotové“ hráče. Cílem autora je pouze ukázat, že dogmatické vkládání vyzrálých mužů od dvaceti let věku výš do škatule s názvem „naděje“ není dobré a ve vyspělých basketbalových zemích ani obvyklé.

Hledání příčin tohoto jevu by vydalo na obsáhlou studii. Obecně lze vytušit, že jde o fúzi několika aspektů. Tím hlavním je asi železný zvyk, že – řečeno s nadsázkou – bez zkušeností nelze hrát A že ve hře platí zákonitosti typu „po jedné zbytečné ztrátě mladý hráč jistě záhy vyrobí další tři“ anebo naopak „několik minut dobrého výkonu bez ztráty mladého hráče představuje jev podezřelý a mladíka je třeba rychle stáhnout ze hry, než se jeho nedostatek zkušeností projeví“.

Je důležité, že se situace začíná zlepšovat a že se lídry svých mužstev stávají i basketbalisté narození (dlouho) po roce 1990. Druhým podstatným krokem ale je, abychom takové případy přestali považovat za něco výjimečného a specifického. Jistě, pokud takový Ondřej Sehnal měsíc po svých sedmnáctých narozeninách pomůže k výhře USK nad Prostějovem 15 body a 9 asistencemi (viz zápas 8. listopadu 2014), je to moment hodný údivu. Na rozdíl od toho kvalitním výkonům Vyorala, Číže, Šotnara nebo třeba Klečky bychom měli také tleskat, ale nikoliv proto, že stále údajně jde o basketbalové zelenáče. Neustálým zdůrazňováním útlého věku jako bychom hráči znemožňovali brát na sebe zodpovědnost, jako bychom mu vytyčovali cestu standardně postupného růstu, který není „příliš rychlý“.

Pro dokumentaci poněkud odlišného přístupu k šikovným mladým představme několik aktuálních příkladů z jiných evropských států.

Ze silného ročníku 1995 hrají velké minuty a často i velké úlohy v nejlepších soutěžích hráči jako Porzingis (Sevilla), Hezonja (Barcelona), Vezenkov (ARIS Soluň) či Cedi Osman (Anadolu Efes). Federico Mussini z italského Reggio Emilia doručoval v základní skupině letošního Eurocupu přes 8 bodů na zápas, přičemž jeho datum narození je 12. dubna 1996. O pár měsíců mladší Marko Arapovič je stabilním členem rotace na podzim ještě euroligové Cedevity Záhřeb a Dragan Bender, který oslavil své sedmnácté narozeniny přibližně před třemi měsíci, dosahuje (pravda v druhé izraelské lize) průměrů 11 bodů, 8 doskoků a 3 asistencí. Vrcholem všeho je letošní ekipa Partizanu, s níž Duško Vujoševič boří veškeré zvyky věkových průměrů. Před nedávným příchodem vyzrálého Saši Pavloviče hrál slovutný bělehradský tým se soupiskou o průměrném věku 21,2 roků! Dodejme, že v Adriatické lize Partizanu momentálně patří třetí místo.

Na první pohled zcela nenápadným střetem dvou odlišných filozofií byl zápas Nymburka s lotyšským VEF Riga v rámci kvalitativně velmi hutné VTB Ligy na konci letošního ledna. Na straně českého týmu se Matěj Svoboda (1996) nevměstnal ani na soupisku a Martin Kříž (1993) s Tomášem Pomikálkem (1989), který je společně s Vojtěchem Hrubanem také často nepochopitelně zařazován mezi „mladíky“, neodehráli ani minutu. Naopak ve vítězném týmu od Baltu řádil se šestadvaceti body Janis Timaa (1992), kterého v základní pětce doplnili kromě dalších Jankovics (1993) a Pasečniks (1995). Devíti body vše navíc jistil ze střídačky Janis Berzins (1993)…

Je jasné, že začleňování mladého hráče do seniorského mužstva je vždy naprosto jedinečným a často velmi křehkým procesem, ve kterém není prostoru k paušalizaci. Autor tohoto textu se rozhodně nepovažuje za odborníka na práci s mladými hráči, který se snaží českým klubům „domluvit“. Jeho motivací bylo danou problematiku pouze v jemných konturách představit a při té příležitosti poukázat na jenom zdánlivě paradoxní skutečnost, že stejně staří hráči v různých částech Evropy nejsou „stejně mladí“.