O tom, že Američané mají nejlepší basketbalisty světa, nebylo nikdy pochyb. Od přelomové olympiády v Barceloně sice udělal okolní svět obrovský pokrok a zhruba před deseti lety americký basketbal zdánlivě ztratil na několik let vládu, ale když tato velmoc začala brát mezinárodní soutěže opět vážně, vrátila se pevně na trůn. Otázkou je, jestli a jak dlouho jí to vydrží.

Jak vlastně ona ztráta vlády probíhala? Asi vůbec největší „ponížení“ prožili Američané před deseti lety na OH v Aténách – po třech zlatých medailích za sebou získali jen bronz, ale hlavně během turnaje prohráli tři (!) zápasy. Bylo to o to horší, že měli za sebou katastrofické MS 2002, které dokonce sami hostili v Indianopolis, a na kterém skončili až šestí – dokonce museli hrát v roce 2003 kvalifikaci, aby na olympiádu 2004 vůbec jeli.

Jenže zatímco sestava pro MS 2002 byla skutečně druhořadá (a navíc se prý ještě největší hvězda týmu Paul Pierce pohádala s koučem Georgem Karlem), pro olympiádu, která má pro Spojené státy daleko větší váhu, dalo vedení týmu dohromady zdánlivě daleko lepší tým – kouč Larry Brown (který právě získal s Detroitem titul), superhvězdy Tim Duncan a Allen Iverson, vycházející megahvězdy LeBron James, Dwyane Wade a Carmelo Anthony a tak dále. Jenže když se na situaci podíváte trochu blíže, tak Brown rozhodně není koučem superhvězd, ale spíše univerzitním trenérem, který potřebuje dlouhodobou práci a jeho parketou je výchova ke „správné hře.“ Jeho styl zdaleka není ideální pro několik All-Star hvězd, které jsou spolu pár týdnů a které hlavně potřebují využít svou největší přednost – extrémní atletické schopnosti. V podstatě jedinými rozehrávači týmu byli Allen Iverson a Stephon Marbury (netřeba dalšího komentáře), hlavní oporou Tim Duncan, kterého pravidla FIBA a posuzování rozhodčích vytáčely natolik, že úplně ztratil motivaci a nakonec prohlásil, že žádný mezinárodní basketbal už v životě hrát nebude. LeBronovi bylo 19 let. A tak dále... Ze zpětného pohledu to asi nemohlo dopadnout jinak.

Američané pochopili, že jakýkoli „nahodile“ posbíraný výběr bez systematické přípravy už nebude šampionáty vyhrávat a do čela týmu postavili Jerryho Colangela, který měl jasnou vizi – reprezentace bude fungovat ve čtyřletých cyklech a pokud chcete hrát na OH, musíte se zúčastnit také Mistrovství světa a letního kempu v Las Vegas, kde se buduje soudržnost týmu. A kouč navíc bude jmenován na celé čtyřleté období. Ideálního muže našel v Miku Krzyzewském, který nakonec u týmu zůstal jako hlavní kouč celých 12 let (prodloužil smlouvu až do roku 2016). Není pochyb, že má správné schopnosti, reputaci, respekt a že dokáže zvládat ega superhvězdných hráčů a udělat z nich opravdový tým.

V roce 2006 na MS ještě tým USA klopýtnul a prohrál semifinálový zápas s Řeckem (skončil znovu bronzový), ale od té doby už neprohrál ani jeden jediný zápas. Triumfoval na dvou olympiádách a na dvou dalších Mistrovstvích světa.

Na OH v letech 2008 a 2012 dali Američané dohromady skutečně elitní týmy – v roce 2008 byli v sestavě 4 hráči z Top5 hlasování o MVP sezony NBA. V roce 2012 to bylo dokonce všech 5. Pro srovnání – v roce 2004 byl v týmu 2. hráč hlasování Duncan a pak už z první desítky jen LeBron James, který skončil po své nováčkovské sezoně v NBA na 9. místě.

Kouč Krzyzewski dokázal v letech 2010 a 2014 dovést k titulu tým i na MS, ale pravdou je, že na něm už zdaleka všechny vytoužené hvězdné hráče neměl. Jinými slovy – pro nejlepší americké hráče má olympiáda stále velkou přitažlivost, ale MS je nijak zvlášť neláká. Kupříkladu LeBron James – pokud nebude hrát překvapivě na MS v roce 2019 (kdy mu bude téměř 35 let) – tak z něj nikdy zlatou medaili nezíská.

Před letošním šampionátem ve Španělsku odřekla účast celá řada hvězdných hráčů. Kromě LeBrona a dalších zkušenějších hvězd to byli třeba Kevin Durant, Blake Griffin, Kevin Love, LaMarcus Aldridge, zranil se Paul George..Přesto „béčko,“ (a na některých postech možná dokonce „céčko“ USA) zdemolovalo konkurenci. Čtvrtfinále, semifinále a finále MS postupně vyhrálo o 43, 28 a 37 bodů.

Pravdou je, že domácí Španělé tuto jízdu Američanům výrazně usnadnili. Celý basketbalový svět se totiž těšil na velké finále Španělsko – USA, ale k němu nedošlo. Přestože Španělé v domácím prostředí hráli s šesti hvězdnými hráči NBA v sestavě téměř stejně dominantně jako Američané (vyhráli 6 zápasů za sebou v průměru o téměř 27 bodů!), ve čtvrtfinále naprosto nepochopitelně selhali. Podlehli 52:65 Francii, kterou o týden dříve smetli o 24 bodů. Nastříleli o 36 bodů méně, než byl jejich dosavadní průměr. Šuškalo se o tom, že tým čtvrtfinále podcenil, že nebyl vůbec připraven. Pivotovi Memphisu Marcu Gasolovi se den před zápasem narodila dcera (a on kvůli tomu na otočku odcestoval do Barcelony) a na palubovce vypadal zcela ztraceně…Oslavoval tým den před zápasem místo přípravy? Těžko říct, ale na palubovce to tak vypadalo. Místo velkého finále si tak Američané mohli užívat snadnou jízdu ke zlatým medailím, a to přestože měli tým s věkovým průměrem 24 let, jehož zkušeným „veteránským lídrem“ byl osmadvacetiletý Rudy Gay.

Fakt, že to bohatě stačilo, nebude zřejmě dalším přesvědčovacím argumentem k tomu, aby se přístup některých hráčů k MS nějaký výrazně posunul. Další velkou nepříjemností je těžké zranění indianského Paula George z přípravy, kvůli kterému vynechá celou sezonu – a v podstatě se tím zhatily šance celého klubu Indiana Pacers promluvit do bojů o titul NBA. Kluby rozhodně nebudou v blízké budoucnosti nějak nadšeně povzbuzovat hráče, aby se mezinárodních turnajů účastnili.

Co bude tedy dál? Zdá se, že Američané problém se sestavováním reprezentačního týmu navzdory nedávným triumfům ani zdaleka nevyřešili. Na letošním MS dominovali, protože jim to Španělé usnadnili, a protože zkrátka mají generaci mimořádně talentovaných atletických mladíků, kteří mají zájem hrát na OH - a tak se letos MS zúčastnili. Kouč Krzyzewski k tomu přidal své zkušenosti a stabilitu a tým má stále v čele respektovaného Jerryho Colangela. Jenže pokud budou ti vůbec nejhvězdnější hráči stále vynechávat „neolympijské“ roky, Američané nepochybně dříve nebo později znovu narazí. A možná může dojít k zajímavé situace. FIBA totiž převzala fotbalový kvalifikační systém a vytvořila „mezinárodní okna“ během kalendářního roku, v nichž budou reprezentační týmy bojovat o pozici na MS a OH. Od roku 2017 by to měly být listopad, únor, červen a září. Pokud by tým USA letošní Mistrovství světa nevyhrál, těžko by mohl hrát kvalifikaci s hráči z NBA. A podobná situace může přijít v dalších letech. Stačí, aby Američané dejme tomu nevyhráli MS 2019, a aby se kvalifikovali na OH 2022, musel by Colangelo nebo jeho nástupce jednat s týmy NBA, aby uvolnily své hvězdy během sezony. Něco takového zřejmě nepřichází v úvahu a tak se teoreticky může během příštích let stát, že na olympijských hrách neuvidíme nejlepší basketbalisty světa...