Nejen na profesionální úrovni se basketbal v současnosti posunul do sféry, v níž už nestačí mít „jenom“ dobré hráče a schopného trenéra. Společně s tím, jak se hra vyrovnává a globalizuje, kluby si dobře uvědomují, že o úspěchu již nerozhoduje samotná kvalita mužstva, ale i spousta dalších faktorů. Vyhovující zázemí pro hráče i realizační tým a dobrá zdravotní péče se už také staly nedílnou součástí úspěšného celku, v poslední době se mužstva navíc zaměřují i na častější práci s psychology či využívání metod jako je brain coaching. Přesto jsou stále ještě oblasti, v nichž kluby plně nevyužívají možného potenciálu. Jednou z nich, ačkoliv nejde o žádnou novinku, jsou sociometrické a další podobné průzkumy.

O osobnosti hráčů se týmy v dnešní době bezesporu zajímají. Vrcholová družstva u svých potenciálních posil zjišťují jejich „lidské vlastnosti“, mládežnické celky v některých případech důkladně sledují školní prospěch svých hráčů. Málokdy se ale trenéři zabývají tím, co si jejich hráči myslí o svých basketbalových schopnostech a zejména o rolích jednotlivých basketbalistů v mužstvu. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že pokládat uvedené otázky hráčům není vhodné, neboť by to mohlo oslabovat koučovu autoritu, ve skutečnosti – pochopitelně s ohledem na charakter daného kolektivu – může podobné šetření významně napomoci týmovému úspěchu. Hráči cítí, že trenérovi nejsou lhostejné jejich názory, a kouč získá velmi cenná data o tom, jak mužstvo z hlediska sportovně-sociologického funguje.

Výhodou sledovaných postupů je skutečnost, že nepředstavují žádné finanční zatížení a jsou snadno aplikovatelné u mládežnických družstev. K úspěšnému provedení postačí nedlouhý seznam otázek a připravené formuláře pro hráče. Samotné otázky můžeme rozčlenit do dvou základních okruhů: první se dotýká individuálně každého hráče a toho, jak z hlediska basketbalu nahlíží na sama sebe, druhý pak sleduje, jak hráč vnímá celý kolektiv a rozdělení rolí v něm. Modelově si můžeme představit následující příklady otázek:

První okruh:

1. Na jaké pozici nejraději hraješ?
2. Na jaké pozici jsi nejvíce prospěšný svému týmu?
3. Jaký je tvůj cíl v basketbalu – jaké úrovně bys chtěl reálně dosáhnout?
4. Co máš na basketbalu nejraději a co ti naopak nejvíc vadí?

Druhý okruh:

1. Jaká je podle tvého názoru nejlepší pětka našeho týmu? *
2. Seřaď všechny hráče našeho týmu podle jejich významu pro tým. *
3. Který z hráčů našeho týmu to z hlediska basketbalu jednou „dotáhne nejdále“?

* Důležité je, že mezi hráče, z nichž vybírají nejlepší pětku a sestavují kompletní žebříček, zahrnují respondenti i sami sebe.

Otázky prvního okruhu jsou spíše „zahřívací“ a mohou trenérovi napomoci na příklad v rozhodování, na které pozice jednotlivé hráče převážně stavět. Není třeba zdůrazňovat, že pokud hráč hraje na pozici, kterou preferuje, zpravidla to pozitivně ovlivní jeho chuť do hry. Otázky okruhu číslo dvě jsou pak patrně ještě důležitější. Jako kouč získáte informace o tom, nakolik se vaše představy o nejkvalitnější pětce družstva a o hráčské hierarchii v celku shodují s pohledy hráčů „zevnitř“, do jaké míry jsou si podobné názory jednotlivých hráčů na tým a jak se v kontextu celkových výsledků vidí jednotliví basketbalisté – zdali mají tendenci svou roli v mužstvu přeceňovat, či se naopak podceňují.

Pokud mezi hráči a trenérem panuje alespoň základní důvěra, výsledky podobného průzkumu, který se vyplatí absolvovat optimálně vždy na začátku sezony (v průběhu přípravného období či po jeho skončení), mají velký význam. Hráči mohou bez bázně prezentovat své upřímné názory, neboť vědí, že trenér jejich odpovědi nikterak nezneužije a celkové výsledky týmu neprozradí. Kouč zase získává hodnotnou zpětnou vazbu. Cílem pochopitelně není, aby se výsledky průzkumu striktně řídil, ale aby mohl to, jak se vnímá jeho družstvo, komparovat se svými postřehy.

I v zámořské NBA dobře vědí, že několik dobře mířených otázek může o postojích a odvozeně i basketbalovém potenciálu hráče prozradit leckdy mnoho. Slavným příběhem, který to potvrzuje, je situace Chicaga Bulls z roku 2008, kdy se klub rozhodoval, kterého hráče zvolí jako prvního v draftu. V závěrečné fázi Býci podle předpokladů zúžili svůj výběr na duo Derrick Rose a Michael Beasley, přičemž v té době šlo vskutku o těžké dilema. Jak známo, Bulls nakonec ukázali na Rose, a až s odstupem času se ukázalo, co bylo jedním z důvodů. V rámci obvyklých rozhovorů položili zástupci týmu oběma hráčům stejnou otázku: „Co tě nejvíc štvalo na hraní v NCAA?“ Beasley se prý chvíli zamyslel a pak odpověděl: „Když jsme hráli venku a rozhodčí pomáhali domácímu týmu.“ Naopak Rose podle zpráv nehnul brvou a na otázku bez váhání odvětil: „Prohry.“