Viděl jsem v loňské sezóně nepřeberné množství zápasů dětí a mládeže (mládežnického basketbalu), a mám obavy z toho, co jsem viděl.  Kanárek uvězněný v basketbalové kleci sice ještě nezemřel, ale už začíná balancovat na svém bidýlku.

Žádný rozumný basketbalový expert vám nemůže vyvrátit fakt, že základní dovednosti českých hráčů se zadrhávají, stejně jako hra našich týmů.  Jsem přesvědčen, že prvotním důvodem je zvýšená důležitost koučování zápasů (preference výsledku v utkání) a klesající důraz na naučení našich hráčů JAK HRÁT BASKETBAL. 

Legendární americký trenér a učitel základů basketbalu, Pete Newell, často říkával, že basketbal je „překaučovaný“ a „nedoučený“. Měl absolutní pravdu, a teď i my žijeme s důsledky toho, stejně tak, jako velká část basketbalového světa, včetně mnoha basketbalových velmocí.

Obecně je koučování složeno z:  přípravy týmu na utkání, určení taktického plánu vedení utkání (game plane) a schématu jak porazit soupeře. Když koučujete, berete v potaz strategii, různé druhy obranných a útočných systémů, a vše dáváte do řízených obranných a útočných kombinací, abyste vytěžili maximum z dovedností, silných a slabých stránek vašich hráčů a soupeře. Měřítkem kvality kouče se pak stává úroveň rozvoje jeho systému hry, který se přetavuje pouze do vítězství v utkáních.

Učení (trénování) je víc spojeno s instruováním a trénováním jednotlivců se zaměřením na rozvoj herních činností jednotlivce a učením hráčů jak hrát, namísto toho jak dobře běhat z bodu A do bodu B, respektive, jak se dobře naučit řízené kombinace. Měřítkem trenéra není primárně vítězství v utkání, ale úroveň dovedností, které hráči získali a mohou na nich stavět svoji budoucnost. Hráč s vynikajícími základními dovednostmi mohou úspěšně hrát v jakémkoliv systému.

Obecně, čeští hráči mají méně dovedností (užší dovednostní potenciál), než jejich většina evropských vrstevníků. Česká republika neprodukuje, až na výjimky (například Pumprla, Veselý a Satoranský) ty nejlepší basketbalové „atlety“, ale zároveň se nezaměřujeme ani na vyprodukování hráčů s výbornými herními dovednostmi. Napadá mě otázka: Koho tedy vychováváme a proč?

Pokusím se předložit několik důvodů, proč se čeští trenéři na všech úrovních odklonili od učení a přiklonili se více ke koučování.

Okamžité uspokojení koučů: Zdá se, že koučové, zvláště malých dětí a mládeže, se mnohem více zajímají o vítězství v utkání, než o to, jak vychovat a připravit hráče s vynikajícími dovednostmi. Jsou netrpěliví a příliš zaměření na vítězství, než na rozvoj hráčů.

Je časově náročnější učit a vštěpovat disciplínu. Zatímco se zdá být důležitější strávit většinu času na tréninku nacvičováním správného provedení nacvičovaných kombinací, nebo zařazováním nových útočných setů, je mnohem důležitější rozvíjet herní činností jednotlivce vašich hráčů. Koučové už nemají tolik času na své hráče, jako tomu bylo dříve, což znamená, že nemůžou na trénincích plýtvat časem.

Trenéři mládeže mají na tréninku mnohem méně času na učení dovedností a tím pádem ztrácejí „kontakt“ s jednotlivými hráči (myšleno odhalit jejich touhy a přání a spojit je se směřováním a využitím ve hře). V současné době hráči odehrají nespočet zápasů během sezóny a k tomu si přidávají zápasy za různé výběry v letních měsících, což znamená, že více hrají, než trénují.

Hráči cestují křížem krážem, aby odehráli další zápasy, a pak stráví hodiny běháním po palubovce ve vypjaté atmosféře, ale přitom nemají 80 procent času míč ve svých rukách.  Co je toho výsledkem? Zabetonování návyků a návyky dobré nebo špatné, jsou to, co vyplave na povrch, když jste ve stresu.

Pokud by ti samí hráči více trénovali, než hráli, strávili by většinu času s míčem v ruce, zlepšujíc své dovednosti, včetně tak potřebné práce nohou.

Zvýšená Specializace: basketbal v naší zemi je „přespecializovaný“ a hráči se tím pádem stávají (stali) systematizovanými a robotizovanými.

Děti jsou zařazeny podle velikosti a somatotypu do jednotlivých škatulí (pozic) příliš brzy a jsou také proto tak vedeny v trénincích a utkáních. Ve velmi mladém věku je dítěti řečeno: jsi rozehrávač, jsi menší podkošový hráč, jsi pivot. V důsledku toho rozdělíme družstvo na rozehrávače a pivoty, obě skupiny umístíme na jednu polovinu hřiště a trénujeme s nimi odlišné dovednosti, které jsou spojené s jejich specializací.

Ve většině evropských zemí jsou hráči podporováni v tom, aby pracovali společně na stejných dovednostech, bez ohledu na to, zda jsou křídelní útočníci, či rozehrávači nebo pivoti.

Výsledkem této „specializace“ je, že naši hráči jsou vtlačeni do jednotlivých pozic a proto jsou limitováni. Proč by měly být děti označovány a limitovány pozicemi (rozehrávač, menší křídlo a podobně) a trénovány pouze v nich? Rozehrávač je trénovaný s cílem dobře ovládat míč, zatímco menší křídlo je vedeno k zakončování a proto se často limituje jeho schopnost vnikat do vnitřního prostoru. Podobně vysocí hráči jsou, jako v Americe, využíváni k clonění, doskakování a k robotizaci činností v dolním postavení. Velmi málo mládežnických programů produkuje pohybově nadané a dovednostně vybavené vysoké hráče, kteří umí driblovat, přihrávat a zakončovat čelem i zády ke koši.

K tomuto tématu se vrátíme v jiném příspěvku pro trenérský portál 24vterin.cz