Psal se čtvrtý srpen roku 2012, když vysoce uznávaný žurnalista Adrian Wojnarowski napsal na svůj twitter následující proroctví: „Jednoho dne se stane, že jeden z týmů NBA angažuje evropského kouče Davida Blatta. Je jedním z nejlepších trenérů na téhle planetě.“ Ačkoliv debata o Evropanech, kteří by mohli zastávat post hlavního kouče v týmu NBA, v poslední době pozvolna sílila, možná ani sám Wojnarovski nečekal, že na jeho slova dojde již za dva roky.
Na lavičce Kavalírů z Clevelandu se v posledních letech trenéři nemohou cítit zrovna bezpečně. Majitel klubu Dan Gilbert v žádném případě nepatří mezi trpělivé vlastníky klubů, o čemž by mohl zasvěceně hovořit především Mike Brown, kterého Gilbert letos v květnu odvolal z pozice nehledě na čtyři zbývající roky jeho garantovaného kontraktu. Po ukončení spolupráce s Brownem se zdálo, že tým od Erijského jezera sáhne po některém z vysoce respektovaných univerzitních trenérů. Nakonec ale Dan Gilbert k údivu nejednoho pozorovatele ukázal svým mocným a často nevyzpytatelným prstem na Davida Blatta.
To, že Blatt dříve či později vstoupí na žhavou půdu NBA, se víceméně předpokládalo. Jeho první rolí ale podle velké většiny všech prognóz měl být post asistenta - minimálně proto, že v lize, která je pověstná tím, jak silné pozice v ní mají hráči, Blatta spousta basketbalistů vůbec nezná. Okamžitě po Blattově nástupu na clevelandský trenérský trůn se proto začaly ozývat pochyby, zda pro mnohé „bezejmenný“ izraelský trenér dokáže tlak nejlepší soutěže světa ustát. A to se jeho pozice měla zanedlouho stát ještě o znatelný kus sledovanější…
Týden po podpisu smlouvy s Blattem Cavaliers v silném draftu získali Andrewa Wigginse, borce s bezbřehým potenciálem, který ale podle některých zvěstí nemusí být tak snadno koučovatelný jako třeba dvojka draftu Jabbari Parker. To hlavní pak následovalo o dalších čtrnáct dní později: LeBron James ohlásil svůj návrat do Clevelandu a tlak dopadající na trenérova bedra vmžiku mnohonásobně zesílil. S Jamesovým příchodem do mužstva se Cavaliers okamžitě stali jednou z největších ryb východních vod NBA, vždyť David Blatt nyní šéfuje soupisce s nejlepším hráčem světa a třemi jedničkami draftů z posledních čtyř let. Momentální ambice týmu navíc mohou být ještě vyšponovány (byť za cenu ztráty některých nadějných hráčů) zlanařením Kevina Lovea.
Blatt nastoupil k družstvu ve fázi přestavby a ještě před startem předsezónního kempu koučuje tým s potenciálem bojovat o prvenství ve Východní konferenci. Zvládne svoji extrémně náročnou úlohu? Velké množství amerických komentátorů a analytiků soudí, že ano. Izraelský trenér má totiž v rukou hned několik trumfů.
Za prvé, styl hry, který vyznává, není úplně odlišný od trendů NBA. Blatt rád hraje rychle a agresivně s velkým využitím pick ´n rollů. Zároveň po svých hráčích vyžaduje kolektivní, herně inteligentní pojetí basketbalu s častým pohybem míče, tedy styl ne vzdálený hře San Antonia, která v posledních letech uchvacuje celou NBA. Za druhé, na rozdíl od jiných hvězdných koučů Evropy přeci jen zámořskou basketbalovou kulturu dobře zná ze svého hráčského působení na univerzitě v Princetonu. A za třetí, je znám jako vynikající trenérský psycholog. A právě člověka, který je pověstný tím, že umí z hráčů vydolovat maximum, k týmu s Irvingem, Benettem nebo Wigginsem Dan Gilbert potřebuje.
Dalším vyzdvihovaným atributem Blattova trenérského stylu je jeho vysoká „herní adaptabilita“. Sám David Blatt se v některých interview charakterizoval jako kouč, který nevyznává rigidně jednu tvář basketbalu, ale je schopen ji měnit v návaznosti na potřeby mužstva, u něhož zrovna působí. Když se mu například v jedné z minulých sezon sešla v Maccabi spousta atleticky skvěle vybavených borců, rozhodl se zápas co zápas hrát celých čtyřicet minut celoplošnou obranu... Nyní se může stát, že se podobného Blattova nekonvenčního kousku dočkají i v zámoří. Zajímavé bude sledovat i to, jak izraelský kouč promítne do hry Clevelandu svou tendenci hrát zápasy s nadprůměrně širokou rotací hráčů. V loňském týmu Maccabi hned deset basketbalistů hrálo v Eurolize průměrně mezi 14 až 28 minutami na zápas. Hle! Další paralela mezi Blattem a Greggem Popovichem, jehož loňské „vydání“ Spurs bylo prvním týmem historie NBA, ve kterém ani jeden z hráčů nepřesáhl průměr 30 odehraných minut na utkání…
V zámoří byli dlouho při myšlenkách na evropského hlavního kouče opatrní. Poté, co David Blatt dokázal šéfy Clevelandu zaujmout natolik, že se rozhodli jeho angažováním bariéru nejistoty až skepse prolomit, stal se po boku Kerra, Fishera nebo Scotta jedním z nejsledovanějších trenérů ligy. K jeho stále se lepšící reputaci přispěl nejen fakt, že se v zájmu rychlé aklimatizace na americký basketbal rozhodl koučovat mužstvo Clevelandu už při letní lize, ale i vysoký počet pochvalných slov přímo od hráčů.
Za to, jakým způsobem nahlíží na basketbal, vede tým a komunikuje s hráči, ho v nedávné době velebili například Jeremy Pargo nebo Anthony Parker. Andrej Kirilenko, opojen slastnou chutí bronzové medaile, po olympijských hrách v Londýně dokonce prohlásil, že Blatt je ještě lepší kouč než Phil Jackson.
Jak známo, ve Spojených státech mají rádi jedince odvážné a odhodlané. A přesně takovým David Blatt je. Ne náhodou byli někteří američtí novináři uneseni z toho, že Blatt jakožto Žid narozený ve Spojených státech bez ostychu (a mimořádně úspěšně) po šest let vedl reprezentaci Ruska, tedy potomka Sovětského svazu. Bude-li si pětapadesátiletý kouč počínat stejně nebojácně a úspěšně na lavičce Clevelandu, Dan Gilbert a LeBron James si brzy začnou radostně mnout ruce.