„Prosím, něco takového existuje? A dokonce na oficiálních webových stránkách Mezinárodní basketbalové federace?  Ponechme či dokonce popřejme dětem radost a zábavu z mini-basketbalu? Opravdu?

Pro někoho jsou to otázky zcela zásadní. Naopak v některých evropských státech a dokonce v takové basketbalové velmoci jako je Španělsko si tím příliš hlavu nelámou. Nepotřebují to, protože řešení už dávno našli. V čem spočívá? Prostě nechávají děti hrát. V těchto zemích se ale sportovní trénink mládeže nestává cílem, nýbrž prostředkem k dosažení relativně vysokého stupně výkonové dokonalosti v seniorském věku. Výsledky v soutěžích dětských kategorií tam vůbec nejsou směrodatné. Proto se utkání mohou uskutečňovat v klidu a v duchu toho, co se jaksi předpokládá u hráčů či hráček začátečnické, resp. mírně pokročilé výkonové úrovně. Pravidla samozřejmě platí, ale vůči jejich porušování je nastaveno kritérium mezi vysokým stupněm tolerance a zcela zásadních pochybení. Mezi taková pochybení se počítá i např. odstupovaná osobní obrana. Zónová obrana se nepoužívá. Považuje se za nemorální a navíc nevhodná z hlediska učebního procesu. Nikdo se nerozčiluje nad tím, že děti běhají v autu, že dělají kroky, že si sem tam při driblingu pomůžou oběma rukama … Utkání v soutěžích a tréninkový proces jsou pokládány za samozřejmou součást dlouhodobého vývoje mladých basketbalistů.

Naopak v zemích, kde převládají přístupy zvýrazňující výkonnost a výsledky v soutěžích hned od samého počátku ontogeneze herního výkonu, je situace jiná. Iluze trenérů o bezchybných výkonech svěřenců a očekávání satisfakce za hmatatelné úspěchy (v kategoriích minižáků a žáků přinejmenším zarážející), vítězí nad zdravým rozumem. Takové přístupy nutně vyvolávají potřebnost jednak vysoké rigoróznosti řízení utkání, jednak odkazu na legitimitu dostupných a platných pravidel. Je lhostejné, zda-li se jedná o pravidla minibasketbalu či o pravidla dospělých. Vyžaduje se přesnost při jejich posuzování, a to i na úkor toho, co lze v předpokladech herní způsobilosti od dětí očekávat. Soutěže dětí získávají charakter soutěží dospělých. Důsledky jsou někdy až alarmující. Bohužel, v mnoha případech i za notného přispění rodičů.

Je proto také logické, že pro trenéry s takovým přístupem je heslo, deklarované FIBA pro realizaci basketbalu dětí již od roku 2005 (viz nadpis příspěvku), trnem v oku.  Ano, v honbě za výsledky a za úspěchy to pro ně může být problém až zásadní. Spočívá v otázkách typu „co s nimi dělat“, „jaký systém je pro ně vhodný“, „jakou taktiku volit proti soupeři“, „jestliže jednička nevychází, mám s nimi zkusit trojku“, „nebudeme radši hrát zónovku“,  apod. Co lze odpovědět? Jedině to, že se v tomto směru nejedná o naplňování odkazu pojednávaného hesla, ale o zbytečné a zcela nepřirozené, neadekvátní urychlování vývoje herního výkonu dětí.

Díky svým pravidlům je basketbal, včetně své modifikace - minibasketbalu poměrně náročná sportovní aktivita. To se nedá zakrýt. Náročná je zejména v požadavcích na rychlost rozhodování a na přesnost provedení herních činností. Oba tyto požadavky jsou podmíněny jednak určitými zkušenostmi, jednak určitou mírou zvládnutí herních dovedností. To ale vyžaduje čas a hlavně trpělivost.

Děti musí hrát! Ony to očekávají. Jde ale o to, co a jak mají hrát. Není nikde psáno ani výslovně řečeno, že s pravidly basketbalu nelze manipulovat – přizpůsobovat je výkonové a mentální kapacitě hráčů a hráček. A stejně tak nelze popřít možnost určité míry tolerance při rozhodování. U nejmladších věkových kategorií, tj. u minižactva a žactva to dokonce považujeme za nutnost. Tvrzení, že institucionální praxe takové možnosti nepřipouští, jsou neopodstatněná a vysoce alibistická. I v rámci této praxe lze přijmout dohodu. Příklady některých zemí to jasně dokazují … ve prospěch basketbalu dětí, dospívajících hráčů či hráček a vysoké výkonnosti v dospělosti. Dočkáme se toho někdy v České republice (v Čechách, na Moravě a ve Slezsku)?