Příspěvek představuje pokračování článku, který s obdobnou tématikou na www. stránkách 24 vteřin již vyšel - viz Velenský, O. a Velenský, M., Vývoj pravidel basketbalu v období od jeho vzniku do založení FIBA (1891-1932). Pro stručnou rekapitulaci, článek se zabýval vývojem pravidel basketbalu po jeho vzniku, dále v počátcích jeho živelného rozvoje a v období zakládání institucionalizovaných praxí, tj. organizovaných a administrativně zajištěných soutěží. V této etapě vývoje sportovní hry a jejích pravidel měly naprosto prioritní postavení USA, kde basketbal ve Springfieldu (stát Massachussets) v roce 1891 z iniciativy prof. Naismitha vzniknul. Proto se také článek zaměřil na události kolem vývoje pravidel basketbalu zejména v USA.

Záměrem tohoto příspěvku je pokusit se o zpracování v podstatě stejného námětu, avšak s orientací na Evropu. Basketbal totiž nesetrval jen na území USA, ale nedlouho po svém vzniku začal pronikat i do jiných zemí Ameriky a do zemí ostatních kontinentů. Zmínka o první zkušenosti se sportovní hrou mimo území USA pochází z Kanady (1892), což je s ohledem za zeměpisnou polohu této země logické. Nicméně vzápětí další historicky podložený údaj (1893) o stejné zkušenosti se týká Evropy, a to přitahuje náš zájem s ohledem na elaborát záměru. Nechceme v kontextu s tím předbíhat, ale ukazuje se, že právě Evropa sehrála v problematice založení Mezinárodní basketbalové federace (FIBA) a tudíž sjednocení pravidel basketbalu v celosvětovém měřítku dost podstatnou roli. Pokusíme se naznačit jak.

První zkušenosti, význam YMCA

Podle francouzského materiálu 100 ans de basketball (1991, s. 16) se první utkání na území Evropy uskutečnilo v Paříži (Francie) v prosinci roku 1893. Hledáme-li bližší místopisné určení, tak šlo o školní tělocvičnu YMCA v la rue de Trévise (= ulice Treviso).  K této události, v podání „mladých mužů“, se váže několik zajímavostí. Jedna z nich zaznamenává skutečnost, že si utkání nenechal ujít ani sám  zakladatel novodobých olympijských her  Pierre de Coubertin, který se po shlédnutí údajně vyjádřil v tom smyslu, že „hra hodně připomíná fotbal, ale na rozdíl od něho se nehraje pod širým nebem. Hra prospívá srdci, rozvíjí sílu ducha, kapacitu plic a hbitost“. Nehodláme příliš komentovat tuto historickou souvislost, ale nasvědčuje tomu, co se mimo jiné o jmenované osobnosti novodobého sportu uvádí četnou dokumentací: Nevšední zájem o jakoukoli tělovýchovnou či sportovní činnost ve prospěch … Avšak do jaké míry se potom tato osobnost postarala o vznik FIBA, resp. o začlenění basketbalu do oficiálního programu LOH, žádné informace neexistují. Můžeme se spíše domnívat, že se  svou účastí na onom basketbalovém utkání  a svým komentářem k němu přičinila o rychlý rozmach a popularitu sportovní hry na území Francie.

Druhá zajímavost v aspektech prvního utkání na Starém kontinentu nese obecnější prvky rozvoje basketbalu mimo USA či severní Ameriky a dokládá v tomto směru velký význam YMCA (Young Men´s Christian Association – Křesťanské sdružení mladých mužů). Tato mezinárodní, celosvětová organizace měla (a stále ještě má) ve svých vzdělávacích programech pevně zakotvenou tělesnou výchovu a vždy se ji snažila  u mládeže všemožně podporovat. Koneckonců to zviditelňuje i příklad basketbalu, který prostřednictvím vzdělávacích institucí YMCA vzniknul a následně se rozmáhal vlastně po celém světě (jak se ještě zmíníme). Ne jinak tomu bylo v případě prvního utkání na půdě Evropy v roce 1893. Utkání zorganizoval a uskutečnil  se svými žáky pařížské školy YMCA, téměř bezprostředně po svém návratu ze studijního pobytu ve Springfieldu, učitel TV Melvin B. Rideout.

S použitím dalšího materiálu (viz Nerad a Velenský, 1983-1987) lze s určitými pochybnostmi  konstatovat, že se basketbal  šířil z USA do Evropy  prostřednictvím nejenom misionářů YMCA, ale také amerických námořníků. Na otázku, jak se o to postarali námořníci, totiž nedokážeme spolehlivě odpovědět, protože o tom ani neexistují nějaká věrohodná, přesnější svědectví. Můžeme si samozřejmě představit, jak námořníci trávili v době překládání lodí čas na pevnině, ale že by někde vztyčili „bedýnky od broskví“ a začali hrát k překvapení kolemjdoucích Evropanů basketbal, tak to je trochu nad naše uvažování. Ale budiž, možné to je, resp. bylo. My se spíše domníváme, že pokud se američtí námořníci nějakou sportovní činností na pevnině zabývali, tak to byl fotbal (= v americké terminologii výraz pro pojetí rugby v USA). Domněnka může být podepřená i tím, že tato sportovní hra byla pro běžnou, spontánní realizaci nenáročná na materiální a prostorové podmínky. Rozhodně méně náročná než basketbal.

Avšak ponechme bokem sarkasmus myšlenek v předchozím odstavci. Američtí námořníci se skutečně mohli v některých přímořských zemích svoji aktivní účastní podílet na vývoji basketbalu, ale podle našeho názoru to bylo až později, tj. v době, kdy v těchto zemích již basketbal fungoval na určité úrovni. Jednoduše řečeno, v době volna na pevnině si chodili zahrát s místními hráči. Hovoří se např. o tom, že takto Američané ovlivnili pojetí sportovní hry v tzv. pobaltských státech (Litevsko, Lotyšsko, Estonsko) a ve Finsku.

V každém případě jsou přelomová léta 19. a 20. století pro Evropu příznačná spíše sporadickým výskytem basketbalu, a to v podobě prvních realizací a prvních zkušeností s ním. I tento sporadický výskyt ale měl podle našeho mínění určitý význam, neboť sportovní hra se pomalu dostávala do povědomí obyvatel Starého kontinentu - v podstatě na celém jeho území. V některých zemích dříve, v jiných o něco později.

Basketbal na školách  

Na šíření a rozvoj basketbalu v Evropě té doby, domníváme se, nesli určitý podíl také tělocvikáři. Kromě již zmíněného případu s uskutečněním prvního utkání v Paříži, si dovolíme zviditelnit i jméno Josefa Klenky, učitele tělocviku na české reálce v Praze I a ředitele Spolku ku pěstování her české mládeže. Josef Klenka částečně přepracoval převzatá americká pravidla basketbalu a zveřejnil je v roce 1898  jako pravidla hry „Házená do koše (Košíková)“ v časopise Sokol (č. 3, 1898). Sám autor, patřící ve své době k význačným osobnostem tělesné výchovy v zemích Koruny české tehdejšího c.k. Rakousko-uherského mocnářství, sportovní hru vyučoval a také veřejně doporučoval (zejména pro dívky) na kursech pro učitele a učitelky tělocviku. Své zkušenosti následně popsal v publikaci Tělocvičné hry pro dívčí školy (Praha, Vydavatelství František Bačovský, 1906), kde kromě základní charakteristiky a opětovného soupisu pravidel basketbal komentuje jako „výbornou hru pro dívky, jichž hojně a vydatně zaměstná na poměrně malém místě“.

Pro zajímavost uvádíme úryvek z pravidel Josefa Klenky, tj. prvních doložených pravidel basketbalu u nás (viz také Nerad a Velenský, Zpravodaj č. 37, listopad 1983, s. 8):

„Účelem hry jest vhoditi míč do košíku nepřátel. Vhozením míče do košíku vyhrává se hra. Hraje-li se o závod, je třeba jedné počtářky, která zaznamenává body a stará se o čas. Útočnice házejí míč na koš nepřátel buď máchem spodním, nebo máchem horním podle postavení strážkyně. Choditi nebo běhati s míčem není dovoleno. Při hře jest nezbytným požadavkem označení družstev. To stává se nejprve oděvem: jedny mají klobouky na hlavách, druhé jsou bez nich“.   

Z úryvku je patrná i určitá snaha o včlenění metodiky basketbalu do pravidel – viz. „mách spodní nebo mách horní podle postavení strážkyně“. Nicméně kauzu Josefa Klenky uvádíme především ze dvou obecněji pojatých důvodů. Za prvé v ní vidíme úsilí některých progresivnějších učitelů tělocviku o obohacení programů tělesné výchovy, která v té době byla velice poplatná zejména tzv. pořadovým a nářaďovým aktivitám. Jinými slovy, byla ve své nabídce značně omezená.  Za druhé lze uplatnit názor, že obdobným způsobem, tj. prostřednictvím školní TV, školení učitelů TV a eventuálně metodických materiálů pro školní TV se basketbal mohl rozmáhat i v jiných zemích Evropy.

Prof. Elmer Berry

Patrně největší zásluhu na šíření a rozmach basketbalu v Evropě měla Mezinárodní tělovýchovná škola YMCA v Ženevě (Švýcarsko). Podle již uvedeného zdroje (viz Nerad a Velenský, 1983-1987) byla tato vzdělávací instituce sesterským pracovištěm springfieldské YMCA ITS. Důležité ovšem je, že na této ženevské škole dlouhodobě působil – nejdříve jako učitel TV, později jako její ředitel - prof. Elmer Berry, blízký spolupracovník prof. Naismitha.

Prof. Berry je pokládán za skutečného zakladatele evropského basketbalu. Byla to především jeho zásluha, že ještě před 1. světovou válkou (1914-1918) se basketbal hrál podle amerických pravidel ve Francii, Itálii, Švýcarsku a že v této podobě také proniknul do dalších států Evropy – Anglie, Holandska, Německa, Finska a tzv. pobaltských států. Prof. Berry byl relativně (na svou dobu) v dobrém spojení s USA a ta jeho zásluha o rozvoj basketbalu v Evropě spočívala podle našeho mínění hlavně v tom, že studenty a stážisty ženevské školy mohl věrohodně informovat o všech změnách, které basketbal doprovázely s ohledem jednak na pravidla, jednak na materiální a prostorové vybavení. Je však logické, že k tomu docházelo s určitými prodleními, a tak některé modifikace, např. „Cage Game“, Starý kontinent vůbec nezažil. Kromě toho měl prof. Berry v pozdější době - počátkem 30. let minulého století obrovský podíl na založení FIBA.

Až pro 1. světové válce

O skutečném rozvoji basketbalu lze v Evropě hovořit až po skončení 1. světové války. I když tento rozvoj nebyl v evropských zemích rovnoměrný, lze konstatovat, že probíhal podle stejného či obdobného scénáře. Stručně by šel vyjádřit formulací od živelnosti k organizovanosti. Sportovní hra nejprve začala hromadněji pronikat do sportovních klubů a do škol, vznikaly první hrací plochy s regulérním vybavením, častěji se objevovala utkání ale i soutěže, o sportovní hru začal projevovat zájem tisk (noviny a časopisy), byly zakládány první národní organizace s pověřením vypracovat projekty na realizaci a řízení oficiálních soutěží. Především vznik těchto organizací měl pro basketbal v zemích, kde se na to přistoupilo, zásadní význam, neboť rozvoj sportovní hry se dostal do odbornějších rukou. A nic na věci nemění, že tyto organizace někde vznikaly přidružením k jiným – již existujícím sportovním institucím. Jde např. o Francii, kde se basketbal v roce 1920 připojil k atletické federaci, ale také o český basketbal, který v roce 1921 administrativně vstoupil do Českého volleyballového svazu s následným označením Český volleyballový a basketballový svaz.

Z období po skončení 1. světové války se začínají také objevovat zmínky o utkáních a soutěžích v basketbale na mezinárodní úrovni. Jeden z prvních turnajů tohoto typu na půdě Evropy se za účasti družstev mužů USA, Francie a Itálie uskutečnil v Paříži v červnu roku 1919. Suverénním vítězem se stalo družstvo USA, které nejdříve porazilo Itálii 55-17 a poté také Francii 93-6. Utkání mezi USA a Francií byl přítomen prof. Naismith.

Některé z těchto mezinárodních soutěží měly spíše význam propagace, a to v širších i užších sportovních či tělovýchovných souvislostech. Zajímavou zkušenost si v tomto směru vytvořilo i družstvo československých žen, které chtěly na 2. (neoficiálních) světových hrách žen (Jeux mondiaux féminins) v Monte Carlu (červen 1922) vystoupit před sportovní veřejností s ukázkou české házené. Ovšem aby mohly předvést tuto sportovní hru, musely v rámci požadavků organizátorů Her absolvovat atletický víceboj, zúčastnit se hlavní soutěže v rytmickém vystoupení, tj. zacvičit  Očenáškovu skladbu s lesklými tyčemi a zatancovat Moravskou besedu v národních krojích. Ale to ještě nebylo všechno. Kromě toho musely nastoupit v turnaji v basketbalu proti Francouzkám a Italkám. A protože s tím nepočítaly a protože měly na přípravu pouhé čtyři dny před odjezdem na Hry, je pochopitelné, že obě utkání prohrály. Nicméně určité prvenství jim patří. Byly to první sportovkyně, které v basketbalu reprezentovaly Československo za jeho hranicemi.

Vážný problém

S eskalací basketbalu v jeho mezinárodním - evropském měřítku se ale čím dál, tím víc dostával do popředí jeden vážný problém. Tímto problémem byla nejednotnost  pravidel sportovní hry. Jak k tomu vlastně došlo? Počátkem 20. let minulého století se vytvořily dva basketbalově silné tábory. Hlavní představitelkou jednoho z těchto táborů byla Francie, která měla již v té době institucionálně zajištěné soutěže a která si pro tyto soutěže upravila pravidla podle vlastních potřeb. Na svoji stranu Francie získala také Itálii a Švýcarsko.

Druhé seskupení tvořily pobaltské státy a Finsko. Tyto země, které udržovaly čilé kontakty s USA, hrály výhradně podle amerických pravidel a nechtěly od nich ustoupit.

V této situaci na sebe nenechaly příliš dlouho čekat rozpory mezi oběma tábory, jakkoli hned od počátku existovaly snahy o urovnání. Hovoří se např. o tom, že se diskuse kolem zavedení pro Evropu jednotných basketbalových pravidel dlouhodobě vedly na půdě Mezinárodní tělovýchovné školy YMCA v Ženevě. Avšak ani zde se nedospělo k jednotnému závěru. Určité úsilí vyvíjeli rovněž zástupci jiných států (Československa, Polska, Maďarska, Bulharska, Německa …), kteří chtěli oba tábory usmířit a přimět je ke konstruktivnějším jednáním. Protože ale šlo o státy, které na svých územích dosud prožívaly období dětských let basketbalu a které v podstatě na mezinárodním – evropském fóru nic neznamenaly, končila tato úsilí bezúspěšně. 

Rozpory vygradovaly na přelomu 20. a 30. let minulého století, kdy bylo naprosto zjevné, že nejednotnost pravidel značně omezuje mezinárodní styk a neprospívá rozvoji sportovní hry z širšího mezinárodního hlediska. Lze vyvolat představu, k čemu docházelo. Prostě státy jednotlivých táborů se v předsevzetích proklamace „svých“ pravidel a naopak v ignoraci těch druhých střetávaly pouze mezi sebou. A státy, které tvořily jakýsi předěl mezi oběma tábory, byly přinuceny akceptovat pravidla sportovní hry podle toho, kde nebo proti komu se zrovna hrálo.

Docházelo i k jiným paradoxním situacím. Protože existovala vlastně dvojí pravidla – americká a francouzská, museli organizátoři větších mezinárodních soutěží (zde máme na mysli soutěže s vícero účastníky) přistupovat ke kompromisům. Většinou to řešili tak, že zvolili pouze jedna pravidla (logicky), avšak s platností pouze pro danou soutěž. Dokladem mohou být i pravidla, která máme k dispozici a která považujeme ze cenný historický materiál. Jedná se o „Pravidla košíkové platná pro mezinárodní závod žen v Praze o III. světových hrách v r. 1930“ (Tiskem Dra Ed. Grégra a syna v Praze). Nepochybně jde o pravidla francouzská, a to z období let 1927-1928 (což je také v textu pravidel uvedeno) a je na nich zajímavé mimo jiné i to, že hned na první straně uvádějí „Podstatné rozdíly proti pravidlům americkým“. Z celkového počtu tří těchto odlišností si dovolíme ocitovat bod 1.: „Přesnější ocenění chyb osobních a ´2 proti 1´, které si vynucuje nervosnost a prudkost francouzské povahy. Důsledky: potlačovati chybu i když není vážná ani nebezpečná, aby se neopakovala v horší podobě“.

Obsah zmíněné citace se nepochybně týká opatření, které mělo eliminovat eskalaci hrubých fyzických zákroků v průběhu utkání. To ani nestojí za řeč. Zajímavější je jiná věc. Lze si totiž vytvořit obrázek o tom, kvůli čemu v té době vznikaly rozkoly. Dnes nám to možná připadá jako malichernost, ale tehdy …?

Existenci dvojích basketbalových pravidel také komplikovala skutečnost, že u obou těchto pravidel docházelo velmi často ke změnám. Američané přetvářeli a doplňovali „svá“ pravidla ve 20. létech minulého století každý rok; Francouzi v určitých obdobích – nečastěji jednou za dva roky. Dopad byl zřejmý zejména v zemích, které pravidla přebíraly. V některých z těchto zemí vznikaly rozpaky už nad tím, jaká ze dvou pravidel upřednostnit (to  byl případ i Československa), což se ještě dále umocňovalo problémem doby jejich platnosti. Důsledkem byl chaos.

Konečně

Na přelomu 20. a 30. let minulého století se v Evropě situace kolem pravidel basketbalu vyhrotila natolik, že se začaly brát vážně úvahy a názory o radikálním řešení. Bylo totiž patrné, že se Evropa na jednotných pravidlech nedohodne a že rozhodnutí o tom bude muset být svěřeno širšímu mezinárodnímu fóru, avšak na jeho uznatelné – legitimní úrovni. Schylovalo se k založení Mezinárodní basketbalové federace (FIBA).

Považujeme za zbytečné zevrubně popisovat veškeré peripetie a složitost jednání, které konferenci ustavující FIBA předcházely. Za zmínku možná stojí, že velkou iniciativu v přípravách na svolání takové mezinárodní sešlosti vyvíjela rovněž Francie, avšak v tomto svém úsilí zůstala osamocena. Jak dokládají četné materiály, zachycující v případě basketbalu osudovost té doby, rozhodující podíl na uskutečnění konference měl s podporou několika států prof. Elmer Berry. Mezi tyto státy patřilo i Československo, a sice zásluhou Františka M. Marka - jedné z významných osobností československého ale i mezinárodního basketbalu.

Zopakujme, že se konference (někdy se také hovoří o ustavujícím Kongresu) uskutečnila 18. června 1932 v Ženevě a podle materiálu 100 ans de basketbal (s. 13) „toho na práci příliš  mnoho neměla“. Za účasti zástupců osmi států byly na programu jenom dva body, avšak body velmi zásadní. První bod obsahoval projednání a schválení řídícího aparátu nově vznikající sportovní organizace, včetně funkcionářů tohoto aparátu. Druhý bod se týkal přijetí jednotných, mezinárodně platných pravidel, přičemž přípravou návrhu a jeho přednesením byl pověřen Simeon Mavroskufis z Řecka. Na základě tohoto návrhu byla konferencí schválena americká pravidla z roku 1931.

A jaký osud potkal Francii? Zdá se, že Francie měla nějaké komplikace s členstvím v IAHF (= International Amateur Handball Federation) a také, že se nechtěla v případě basketbalu vzdát tohoto členství. IAHF byla založena na základě z dřívější doby již existující Komise v průběhu IX. LOH (Amsterodam, srpen 1928) jako mezinárodní organizace zastřešující míčové hry hrané rukama. Kromě házené se ještě jednalo o basketbal a volejbal. Lze rovněž uvažovat tak, že úsilí vyvíjené za účelem svolání konference o instituci mezinárodního basketbalu Francie realizovala prostřednictvím právě IAHF. S tím se ale nemohli ztotožnit zástupci států, které již v přípravách na tuto konferenci požadovaly úplnou nezávislost takové instituce.

Z IAHF byl basketbal administrativně vyčleněn v roce 1934. Velkou zásluhu na tom měl svým nekompromisním přístupem a jednáním první generální sekretář FIBA dr. Renato William Jones. Mimochodem tento člověk, který vykonával zmíněnou funkci od roku 1932 až do roku 1976 a který měl obrovský podíl na rozvoji FIBA, je považován hned po dr. James Nasmithovi za osobnost světového basketbalu č. 2.

Ale vraťme se k Francii. Ta si v roce 1933 urovnala vztahy s IAHF a ještě v témže roce se společně s Belgií stala devátým a desátým členem FIBA. Je pochopitelné, že vstupem do FIBA musela Francie přijmout nová, mezinárodně platná pravidla (pravidla FIBA) a vzdát se „svých“ pravidel. Tím se v Evropě také definitivně uzavřely spory o preferencích mezi různými pravidly basketbalu.   

 IAHF byla rozpuštěna v roce 1946. Následně vznikly další samostatné sportovní instituce na mezinárodní úrovni, a sice házené (IHF - 1946) a volejbalu (FIVB - 1947).

Shrnutí a závěr

V tomto příspěvku a v článku, který mu na www. stránkách 24 vteřin předcházel, jsme se pokusili o nástin vývoje basketbalu a jeho pravidel v období od vzniku sportovní hry (1891) do založení FIBA (1932). Při zpětném ohlédnutí na začátky zpracování námětu se musíme přiznat, že jsme vůbec netušili, o jak významné, zároveň bouřlivé a zajímavé období se v případě basketbalu a jeho pravidel jedná. Období je příznačné vznikem sportovní hry, jejím nejprve rychlým a živelným  rozmachem, posléze zakládáním institucionálních praxí a organizovaných soutěží. To vše doprovázejí četné a převratné změny v pravidlech.

Stěžejní roli hrály v pojednávaném období USA, kde basketbal vzniknul a kde jeho rozvoj zaznamenal relativně přirozený a nerušený průběh. Ostatní státy, resp. státy ostatních kontinentů sportovní hru postupně přebíraly a pozvolna ji začaly směřovat k organizovanému zajištění na svých územích. Zejména v Evropě byl tento proces násilně přerušen v době 1. světové války.

Celé období vrcholí založením FIBA. O urychlení realizace této události se svými vleklými rozepřemi kolem pravidel basketbalu postarala Evropa. V tom lze spatřovat její zásluhu, jakkoli na podkladech ve své době negativních příčin a důsledků. Vytvoření administrativy na úrovni mezinárodní instituce basketbal čekalo tak, jako tak. Ale nebýt zmíněných komplikací na půdě Starého kontinentu, došlo by k tomu o něco později. Asi stejně či obdobně, jako v případech házené a volejbalu.

Založením FIBA končí první historická etapa vývoje basketbalu. Během tohoto, zhruba čtyřicetiletého období prošla pravidla sportovní hry mnoha změnami, doplněními a upřesněními. Basketbal tak získal pevný základ, o který se mohl spolehlivě opřít i v další etapě svého vývoje. A o tom zase někdy příště.     

Ondřej Velenský, Michael Velenský, KSH UK FTVS, Praha

 

Hlavní bibliografické zdroje

100 ans de basketball. Suplement á la revue Basketball, 566, décembre 1991. Commission paritaire N 56682. Publikace vydaná Francouzskou basketbalovou federací při příležitosti 100. výročí vzniku basketbalu.

NERAD, P., VELENSKÝ, E. Historie československé košíkové. Zpravodaj VBS ÚV ČSTV. Čísla 37, listopad 1983; 38, prosinec 1983; 39, březen 1984; 40, říjen 1984; 41, srpen 1985; 42, únor 1986; 43, březen 1986; 44, září 1986; 45, prosinec 1986; 46, únor 1987.