Basketbal je sportovní aktivita, která prostřednictvím své institucionální praxe, tj. prostřednictvím Mezinárodní basketbalové federace (FIBA), víceméně pravidelně v určitých obdobích mění, přetváří, modifikuje … svoje pravidla. Nejobecněji vzatým důvodem pro to je vývoj sportovní hry a jeho reflexe v požadavcích herně výkonové a společensko ekonomické poptávky. Od založení FIBA v roce 1932 do současnosti prošla pravidla sportovní hry takovými změnami zhruba 15x. V kontextu s tím nás ale může zajímat, co a jak to bylo s pravidly basketbalu v období před vznikem této mezinárodní instituce. V příspěvku se snažíme nalézt odpovědi.
Nástin historie basketbalu v jeho počátcích
Basketbal byl vytvořen uměle, a sice z potřeby rozšířit program školní tělesné výchovy a zaujmout studenty nějakou novou sportovní činností. Stalo se tak koncem listopadu roku 1891, kdy se na YMCA International Training School (Springfield, Massachussets, USA) uskutečnilo první utkání mezi dvěma družstvy studentů této školy. Za zakladatele basketbalu je považován Američan kanadského původu prof. James Naismith.
Není možná ani podstatné, že ono první utkání skončilo výsledkem 1-0, když jeden z hráčů strefil míčem na soccer (= americké označení fotbalu) ve výši zavěšenou bedýnku od broskví z poloviny hřiště, ale spíše to, že se nová pohybová aktivita studentům líbila. Líbila se jim dokonce natolik, že ji chtěli pojmenovat Naismith-ball. Sám autor to však odmítl. A tak se nakonec ujal výrok Franka Mahana, jednoho z aktivních účastníků: „We have a basket and a ball. Why not call it Basket-ball?“ Nová sportovní hra byla na světě a v lednu roku 1892 vyšla její pravidla v časopise zmíněné vzdělávací instituce Triangl.
S odstupem času je až neuvěřitelné, jak rychle se basketbal po svém vzniku začal šířit a jakou doslova expanzi během relativně krátké doby zaznamenal. Bylo to nejprve zásluhou studentů, kteří cestami na prázdniny ze Springfieldu do svých domovů rozvezli sportovní hru téměř po celých USA a na sever do Kanady. Posléze se prostřednictvím námořníků (?) a zejména misionářů YMCA dostala i na jiné kontinenty. Z té doby jsou také četnými prameny dochovány odkazy na první zkušenosti s basketbalem na různých jiných místech světa: 1892 (Kanada), 1893 (Francie), 1895 (Anglie – zde kuriózně jako sportovní aktivita žen), 1896 (Brazílie), 1897 (Vysoké Mýto, Česko), 1898 (Čína), 1899 (Japonsko), 1900 (Austrálie, Mexiko), 1901 (Sýrie), 1904 (Turecko), 1905 (Rusko) …
Zatímco se na území USA a vůbec severoamerického kontinentu basketbal dál šířil relativně ničím nerušeným způsobem, včetně vzniku prvních amatérských soutěží (na středních a na vysokých školách) a prvních profesionálních soutěží, byl na ostatních kontinentech a zejména v Evropě rozmach sportovní hry násilně přerušen 1. světovou válkou (1914 – 1918). Nelze pochybovat o tom, že čtyřleté období této ničivé události přivedlo svět na jiné myšlenky, než jak se „zabavovat sportem“, natož basketbalem, který v celosvětovém měřítku stále prožíval spíše kojeneckou etapu své ontogeneze. O to živelnější vzestup ho očekával po skončení 1. světové války ve 20. letech minulého století. Sportovní hra začala pronikat do různých tělovýchovných spolků a organizací, byla postupně zařazována do programů školní tělesné výchovy, zakládaly se národní basketbalové organizace, docházelo k prvním mezinárodním utkáním a sporadicky i k soutěžím, basketbal byl několikrát prezentován jako ukázkový sport na OH, rozšiřovala se jeho členská základna co do počtu hráčů i hráček.
Nelze samozřejmě popírat různorodost a specifika vývoje basketbalu tohoto období v různých státech či větších územních celcích. Na přelomu 20. a 30. let minulého století však bylo čím dál, tím patrnější, že basketbal ke svému dalšímu rozvoji na mezinárodní úrovni potřebuje vyšší stupeň organizovanosti a jednotné řízení.
18. června 1932 v Ženevě, v místě určeném jako Parc des Eaux Vives, dochází ve vývoji basketbalu k zásadnímu historickému přelomu. V té době a na uvedeném místě byla konferencí za účasti zástupců osmi států (Argentina, Řecko, Itálie, Litevsko, Portugalsko, Rumunsko, Švýcarsko, Československo) založena Mezinárodní basketbalová federace (původně FIBB, později FIBA). Jedná se skutečně o historický mezník a místo, kde se konference uskutečnila (Parc des Eaux Vives = Park Pramenitých Vod), jakoby předurčilo či symbolizovalo další osud basketbalu. Začala se psát další kapitola v historii sportovní hry. A tak snad ještě jedna poznámka pro upřesnění: Zákládající státy FIBA jsou od té doby zpravidla uváděny v abecedním pořádku svého označení ve francouzštině (což pochopitelně respektuje i náš uvedený přehled, jakkoli v češtině).
Prvopočátky pravidel basketbalu
Uvážíme-li všechny historicky nastíněné okolnosti, pak je patrné, že pro bližší interpretaci prvopočátků vývoje sportovní hry a jejích pravidel musíme hlavní pozornost upřít do USA. Odrazovým můstkem se stávají pochopitelně první pravidla basketbalu. Tato pravidla obsahovala celkem 13 stručně formulovaných článků a jsou dodnes četnými prameny prezentována v původní předloze, tj. tak, jak byla kdysi sestavena prof. Naismithem a editována v časopise YMCA ITS Triangl.
Nepokládáme za nutné doslova citovat všech 13 článků, které obsahovala první pravidla basketbalu (viz např. Dobrý a Velenský, 1987, s. 9-10). To, co naopak za nutnost pokládáme, je pokus o jejich alespoň stručnou interpretaci. Vkládáme ji do těchto bodů:
1. Pravidla vtiskla sportovní aktivitě jedinečnost a určila jí charakteristiku, na které se i s ohledem na pozdější změny (v pravidlech) nic nezměnilo. První pravidla umožnila existenci a vývoj basketbalu.
2. Některá pravidla zůstala platná víceméně v původním znění až do současnosti. Jedná se např. o zasahování či hraní míče pěstí. Jiná pravidla, např. o hráči a míči v zámezí, nebyla naproti tomu vůbec ustanovena.
3. Za zásadní porušení pravidel se považovalo hraní či zasahování míče pěstí, běhání s míčem a fyzické kontakty mezi soupeři. Z pohledu současnosti byla tato porušení pravidel pojímána jako chyby (fouls).
4. Některá pravidla byla koncipována velmi obecně, tj. spíše jako zásady a je zřejmé, že je očekávalo upřesnění. V tomto smyslu citujeme např. 3. článek „Hráč nesmí běhat s míčem“. V článku se dále uvádí: „Musí jej odhodit z toho místa, kde jej chytil; ústupek se povoluje tomu hráči, který chytí míč v plné rychlosti“. Je nepochybné, že tento článek byl později konkretizován pravidlem o krocích.
5. Pravidla neuváděla možnosti pohybu hráče s míčem. Hráči si směli přihrávat (1. článek – „Míč může být házen všemi směry jednou nebo oběma rukama“), resp. odrážet či odbíjet míč (2. článek – „Míč může být odrážen všemi směry jednou nebo oběma ruka, nikdy ne pěstí“); způsob realizace odrážení či odbíjení míče se však dále nespecifikoval.
6. Pravidla myslela i na vysloveně nesportovní, nemorální poklesky hráčů v utkání. Svědčí o tom např. znění 5. článku, v němž se mimo jiné uvádí, že „… druhé porušení diskvalifikuje hráče až do doby, kdy je dosažen další koš, nebo – byl-li zřejmý úmysl poranit soupeře – na celou dobu až do konce utkání bez povolení náhradníka“. Z tohoto článku se později vykrystalizovala ustanovení o nesportovních, technických a diskvalifikujících chybách.
7. Pravidla požadovala řízení utkání 2 rozhodčími a stručně upřesňovala jejich činnost a povinnosti (10. a 11. článek). Rozhodčí se zabývali i tím, co je v současnosti přisuzováno pomocníkům rozhodčích, tj. tzv. stolku (počítání bodů, počítání chyb, časomíra).
8. Pravidla nedoporučovala nerozhodný výsledek v utkání. Tato okolnost byla stanovena posledním - 13. článkem, který říkal, že „v případě nerozhodného výsledku může utkání se souhlasem obou kapitánů pokračovat až do docílení dalšího koše“.
Nevidíme důvod k hodnocení (natož kritickému) prvních pravidel basketbalu a ani to nepovažujeme za vhodné. Ve stručném dodatku pro ně nacházíme především atribut věcnosti. Je však nanejvýš patrné, že se tato pravidla o některých – z pohledu dneška naprosto nepostradatelných ustanovení vůbec nezmiňovala. Nebrala do úvahy např. velikost hřiště, jeho ohraničení a vybavení (s výjimkou košů), počet hráčů … Z toho usuzujeme, že prof. Naismith pravidla koncipoval mimo jiné i s racionálním uvážením vymožeností té doby. Uvažoval o velikosti a zázemí tělocvičen, o míčích, které tehdy byly k dispozici a jejich kvalitě, o počtu studentů v hodinách tělesné výchovy apod. Je také na místě připomenout, že jeho původním záměrem bylo vytvoření sportovní aktivity, která měla obohatit programy školní tělesné výchovy a že nemohl tušit, do jakých společenských rozměrů se basketbal zanedlouho rozroste. Lze se rovněž domnívat, že předpokládal přizpůsobování pravidel na podkladech potenciálních zkušeností s vývojem sportovní hry. Pokud tomu tak bylo, pak následné období a vůbec celá epocha existence basketbalu mu dala za pravdu.
Podmínky pro vývoj pravidel v období po vzniku basketbalu
Po událostech v roce 1891 a 1892, bezprostředně souvisejících se vznikem basketbalu, se o rozmach sportovní hry na území USA a Kanady postarali dva informační, resp. propagační zdroje. Byli to jednak misionáři YMCA, v jejímž programu byly tělesná výchova a sport pevně zakotveny, jednak studenti. Jak jsme se již zmínili, ten rozmach byl ohromující a basketbal zaznamenal v relativně krátké době velkou oblibu. Svědčí o tom i mnohé dochované zprávy. Tak např. podle materiálu 100 ans de baskeball (1991, s. 10) „se v březnu roku 1897 dr. Chadwick z Philadelphie domáhá omezení basketbalu, neboť monopolizuje všechny gymnastické tělocvičny ve městě“.
Nedlouho po zveřejnění pravidel basketbalu v časopisu Triangl se v roce 1892 již uskutečnilo první mezi školní utkání (mezi dvěma školami YMCA) a o rok později basketbal proniknul do vojenského prostředí. Z téhož roku (1893) jsou také dochovány první zmínky o ženském basketbale. Přičinila se o to Sendra Berenson, instruktorka TV na Smith College (Northampton, Massachussets, USA). Není bez zajímavosti, že zpočátku nebyl basketbal žen přístupný mužskému pohlaví, neboť se to považovalo za společensky nepřijatelné.
Další léta jsou poznamenána vznikem soutěží, které už v té době daly v USA předzvěst dnešní dvou liniové soutěžní organizaci basketbalu, a sice basketbalu na školách (středních a vysokých) a profesionálnímu basketbalu. Pro úplnost a upřesnění uvádíme roky 1896 (první soutěž středoškolská a první soutěž YMCA), 1898 (první profesionální soutěž – National Basketball Ligue), 1901 (první universitní soutěž, původně Triangular Ligue).
Je pochopitelné, že všechny uvedené události měly na vývoj pravidel basketbalu výrazný dopad. Již první zkušenosti se sportovní hrou začaly odhalovat její „dětské nemoci“ a v tomto smyslu také potřebu doplnění a úprav jejích ustanovení. Důležitou podmínkou pro realizaci soutěží se rovněž stala jednotnost pravidel.
Podle již citovaného materiálu (100 ans de basketball, 1991, s. 46-47) byla původním garantem pravidel basketbalu YMCA. Tato organizace ale měla jen omezený vliv na sportovní dění v USA a proto koncem devadesátých let 19. století požádala AAU (Amateur Athletic Union), jednu z prestižních multisportovních organizací v USA, aby kontrolu nad pravidly a jejich veřejnou aplikací převzala ona. V roce 1905, v době, kdy se vysokoškolská soutěž rozrostla na větší počet účastníků, se zástupci několika univerzit dohodli na vydání jednotných a společných pravidel. Publikace, o jejíž edici se postarala firma Spalding (později specializovaná na výrobu basketbalových míčů), nesla název Official Collegiate Basketball Guide. O tři roky později převzala tato pravidla po svém založení v roce 1906 NCAA (National Collegiate Athletic Association), instituce řídící sportovní soutěže na vysokých školách v USA.
K počátku skutečného sjednocování pravidel ale dochází až v roce 1915, kdy z popudu YMCA, AAU a NCAA vzniká Národní basketbalový výbor (NBC – National Basketball Committee), a to s úkolem péče o pravidla amatérského basketbalu. S touto působností fungoval NBC v USA a od roku 1936 také v Kanadě až do roku 1979.
Rok 1915, připomínaný založením NBC, znamená podle našeho názoru rovněž určitý předěl ve vývoji pravidel mezi amatérským a profesionálním basketbalem. To, že se profesionální basketbal bude v USA ubírat poněkud jiným směrem, naznačila již soutěž, která byla za účasti 6 družstev otevřena v roce 1898. První zkušenosti ukázaly, že bude-li profesionální basketbal usilovat o potvrzení a zdůvodnění své existence, bude muset naplnit jednu velmi důležitou podmínku, a sice atraktivnost pro diváky. Tato podmínka byla ale do značné míry závislá na pravidlech sportovní hry, včetně předepsaného vybavení pro její realizaci. Zásadnější rozdílnosti mezi pravidly amatérského a profesionálního basketbalu v USA se však začaly objevovat až mnohem později.
Příklady upřesňování, vzniku a vývoje některých pravidel
Není v silách tohoto příspěvku popsat a vysvětlit vývoj všech pravidel tak, jak k tomu docházelo v období počátků basketbalu. Důvodem je velká obsažnost a zároveň překotnost změn, které vývoj pravidel sportovní hry v té době provázely. Poněkud předbíháme, ale musíme konstatovat, že na přelomu 20. a 30. let minulého století, tedy v době, kdy se pomalu schylovalo k založení FIBA, nezůstal na původních - prvních pravidlech basketbalu obrazně řečeno kámen na kameni. Tím však nechceme snižovat význam těchto pravidel. Naopak, bez jejich existence by k takovému procesu vůbec nedošlo.
Uvedeme pouze několik příkladů, a to se snahou určité ilustrace. Touto ilustrací chceme dokumentovat především peripetie postupného, pozvolného a někdy i komplikovaného vývoje pravidel sportovní hry v onom období. Jde zároveň o svědectví něčeho, co bez retrospekce dnes vnímáme ve výsledcích jako naprostou samozřejmost.
Ke zpracování námětu jsme měli možnost čerpat z několika materiálů. Po delší úvaze jsme nakonec zvolili jako hlavní pouze dva a ostatní spíše pro doplnění či upřesnění. V případě těch hlavních se jedná se o materiály, které vývoj pravidel basketbalu a opatření s tím spojená uvádějí nikoli jenom v podobě strohých dat o jednotlivých změnách, ale současně s interpretací důvodů, eventuálně s doložením zajímavostí. Oba materiály jsme v textu již použili a citovali. První se týká příspěvku „La lente évolution des regles“ („Pozvolný vývoj pravidel“) z francouzské publikace časopiseckého typu 100 ans de basketball (1991, s. 46-47), druhý představuje americký internetový zdroj (viz Basketball Basics. The Evolution of the Game).
Vývoj pravidla o hřišti. Původní pravidla, tj. pravidla navržená prof. Naismithem, neurčovala hrací plochu a hráči tak využívali celé prostory tělocvičen. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. V zápalu herního děje, zejména při řešení situací s míčem v blízkosti zdí, docházelo často k narážení hráčů na zdi či na jiné překážky a ke zraněním. Proto se kolem roku 1894 začaly objevovat čáry, které na podlaze a ve vzdálenosti 3 stop (0,91m) kopírovaly obvodové zdi tělocvičen. Toto opatření, jakkoli lze považovat za prvotní s ohledem na pozdější ustanovení o hrací ploše, mělo spíše povahu prevence bezpečnosti. Zdaleka však neřešilo další úskalí, s nimiž se hráči při realizaci basketbalu potýkali.
Určitý pokrok ve vývoji pravidla lze vysledovat z období let 1903-1904, kdy byly zavedeny rovné čáry a zejména pak rok 1908, který znamenal první určení rozměrů hřiště. Tyto rozměry činily 90 x 55 stop (1 stopa = 0,305m), což zhruba odpovídalo dnešním oficiálním rozměrům hřiště, tj. 28 x 15m (dle pravidel FIBA). K upřesnění těchto rozměrů se přistoupilo v roce 1917, kdy byla velikost hrací plochy upravena na 92 x 49 stop.
Ustanovení o rovných čarách a identifikace rozměrů hřiště však více, než cokoli jiného, signalizovaly vznik tělocvičen speciálně upravených pro basketbal. Hlavní problém ovšem přetrvával nadále a spočíval v tom, že se současně s povědomím o hrací ploše vůbec nezabýval tím, co je za ní, resp. kolem ní. A tak platila zásada, že hráč, který se první zmocnil míče mimo hrací plochu, získal míč pro své družstvo. V empatii do takových situací, které byly v důsledku nepřesných přihrávek a soubojů o míč velmi četné, si lze představit, co se na hřištích odehrávalo. V úsilí obou soupeřících stran zabránit jednotlivcům získat míč se běžně vyskytovaly „strkání“, „tlačení“, „přetlačování“, „stavění hradeb hráčů“, „klíny“, „celkový blázinec“ apod. (Jedná se o výrazy citované z použitých materiálů). K zvlášť paradoxním až možná komickým výjevům docházelo tehdy, když míč vletěl na balkón nebo později, když basketbalová utkání začali v hojnější míře navštěvovat diváci, míč spadnul mezi ně. V každém případě provázely takové situace násilnosti a přemíra fyzických kontaktů mezi hráči soupeřících družstev, což odporovalo duchu sportovní hry.
Určitou přítrž uvedenému hernímu jednání dal již zmíněný rok 1908 a určení rozměrů hrací plochy. Současně s tím byly totiž hrací plochy opatřovány kolem dokola drátěným pletivem. Herní dějství se tak stalo plynulejší, protože míč zůstával na hrací ploše, ovšem násilnostem a hrubostem mezi soupeři, někdy s následky velmi vážných a komplikovaných zranění, to nezabránilo. Basketbal se také začal označovat jako „Cage Game“ (v překladu nejspíš jako „hra v kleci“) a hráčům se začalo říkat „Cagers“, což převážné části americké sportovní veřejnosti a ani přímým účastníkům soupeření nepřipadalo příliš důstojné.
K zásadnímu přelomu dochází až zavedením pojmu „out of bounds“ (doslova „mimo hranice“, „mimo meze“) do pravidel basketbalu v roce 1913. Pojem vyřešil několik kritických míst. V prvé řadě umožnil odlišit hrací plochu od prostor za ní, resp. kolem ní. (V české basketbalové terminologii jsou tyto prostory označovány jako zámezí, slangově jako aut). Dále významně přispěl k jednoznačnější formulaci toho, co se stane, když míč opustí hrací plochu. (V pozdější době se na základě toho vykrystalizovalo pravidlo o hráči a míči v zámezí). A konečně napomohl také k tomu, že se herní děj vrátil pouze na hrací plochu a že eliminoval zbytečné násilí mezi soupeři.
A jaký osud potkal Cage Game? Materiály, z nichž jsme vycházeli pro zpracování námětu, se v údajích o zrušení „klecí“ poněkud rozcházejí. Zatímco francouzský časopisecký zdroj uvádí rok 1925, tak americký internetový zdroj rok 1933. Nevidíme v tom ale zásadní rozpor a dovolíme si uplatnit názor, že se v roce 1925 sice upustilo od povinnosti opatřovat hrací plochy drátěným pletivem, ale že se toto opatření prakticky tolerovalo i nadále. V roce 1933 se pak zřejmě v důsledku nějakého nového nařízení opustilo od používání „klecí“ s definitivní platností.
Vývoj pravidla o počtu hráčů. Původní pravidla se počtem hráčů na hřišti vůbec nezabývala. Je ale prokázáno, že se první utkání, uskutečněné koncem listopadu 1891 se záměrem ověřit prof. Naismithem navržená pravidla sportovní hry, odehrálo s družstvy o 9 hráčích. Lze to dokonce podložit jmenným seznamem všech 18 účastníků, bereme-li v úvahu pouze hráče (viz 100 ans de basketball, 1991, s. 8). Sám prof. Naismith doporučoval tento počet na základě svých zkušeností s četnostmi studentů ve skupinách pro tělesnou výchovu. Můžeme se proto také domnívat, že se při sestavování pravidel zaobíral úvahami o zapojení co možná největšího počtu aktivních studentů do herních realizací (v hodinách TV) a že právě to mohl být důvod, proč žádný početní stav hráčů do svých pravidel nenavrhnul. Má to určitou logiku, protože přesný počet aktivně zapojených studentů do hodin TV se předem nedal určit.
Nejčastější zmínky o sestavě družstva na hřišti z období let těsně po vzniku basketbalu udávají počet hráčů 9. Jsou však dochovány zprávy, že se na některých místech USA „experimentovalo“ s počtem hráčů daleko větším, dokonce až s 50 v jednom družstvu. Bohužel se k takovým experimentům nedochovaly bližší komentáře. I s odstupem času si však lze vytvořit docela konkrétní představu, jak taková „hra“ mohla vypadat.
K racionálnějšímu uvažování dochází až v roce 1894, kdy do polemik kolem počtu hráčů vstoupil další podnět, a sice rozměry hracích ploch v tělocvičnách. V té době ještě žádné speciální tělocvičny či haly pro basketbal neexistovaly, a tak se v závislosti na různé výměry dostupných hracích ploch začaly objevovat návrhy o povolení odlišného počtu hráčů. 5 hráčů bylo navrhováno pro plochy menší než 1800 stop čtverečních , 7 hráčů pro plochy od 1800 do 3600 stop čtverečních a 9 hráčů pro plochy nad 3600 stop čtverečních. Tyto návrhy však měly hned od samého počátku celou řadu odpůrců, kteří výhledem na přínos spíše argumentovali komplikacemi a nejednotností. Navíc se v tom období po USA již šířil názor o optimálním složení družstev s pěti hráči na hřišti. O rok později (1895) byl tento počet schválen a v roce 1897 oficiálně potvrzen.
Upřesnění počtu hráčů (na hřišti) znamenalo významný mezník pro vývoj basketbalu a významně ovlivnilo znění dalších ustanovení v pozdější době. Jedná se především o formulace pravidla o velikosti družstev, tj. včetně náhradníků a pravidla o střídání hráčů v průběhu utkání. Vrátíme-li pozornost do prvopočátků basketbalu, pak s přesvědčením, že sjednocení počtu hráčů na hřišti výrazně přispělo k určení velikosti hrací plochy v roce 1908, resp. 1917.
Vznik a vývoj pravidla o driblingu. Je zajímavé, že původní pravidla basketbalu vlastně dribling nezakazovala. Podle těchto pravidel hráči směli odrážet či odbíjet míč všemi směry jednou nebo oběma rukama (nikoli však pěstí), ale nesměli běhat s míčem a museli ho odehrát z místa, kde míč chytli či zpracovali. Určitý rozpor mezi ustanoveními se samozřejmě nabízí, resp. nabízel. Jestliže hráči směli odrážet míč všemi směry, jaká povinnost jim bránila v odrazech míče o zem? Naproti tomu ale, jak se mohli pohybovat s míčem, když s ním nesměli chodit a běhat?
Položené otázky naznačují, že se vznikem a vývojem pravidla o driblingu to ve své době nebylo jednoduché. Vyjdeme-li z ověřených skutečností, pak je zřejmé, že se basketbal začal hrát bez driblingu a že hráči byli v útočné součinnosti odkázáni především na uvolňování bez míče a na přihrávání. Hráči však brzy pochopili omezenost takového herního jednání a snažili ho obcházet. Dochovaným svědectvím k tomu je činnost označovaná jako „passing to themselves“ (doslova „přihrávání sobě samým“). Jak tato činnost doopravdy vypadala, a to zejména v předpokladech její efektivity, nevíme. Nicméně lze konstatovat, že hráči, aniž by porušovali pravidla, mohli buď míč chytat po jeho opakovaném nadhození nad sebe, nebo opakovaně odrážet míč o zem. Pravidlo o povoleném pohybu s míčem se tak pomalu začalo rýsovat a hovoří se o tom, že i sám prof. Naismith obdivoval důvtip a vynalézavost hráčů.
Cesta k oficiálnímu přijetí pravidla o driblingu však byla trnitější a do značné míry poznamenaná kvalitou míčů. V období po svém vzniku se basketbal hrál s míči na fotbal (v americkém vyjadřování soccer) a tyto míče, opatřené na koženém potahu tzv. šněrováním a velmi často podhuštěné, nebyly pro dribling v podobě úderů míče o zem vůbec vhodné.
K určitému obratu dochází po roce 1894, kdy se sportovní firma Spalding odhodlala vyrábět míče určené pouze pro basketbal. Oproti fotbalovým byly tyto míče o něco větší, těžší a přestože stále ještě kožené a opatřené šněrováním, daleko lépe vyhovovaly manipulaci v prostředí herního výkonu. Z toho usuzujeme, že se praktické náměty k zavedení driblingu začaly objevovat až po zmíněném roce 1894 …, i když ještě v roce 1905 byla soupeřícím družstvům ponechávána pro utkání možnost volby mezi míči fotbalovým nebo basketbalovým.
A jak to bylo s legitimitou driblingu? Zjevně v reakci na spontánní a stále častější výskyt „passing to themselves“ bylo v roce 1898 přijato pravidlo, které určilo, že se hráči nesmějí dotknout míče dvěma rukama více než jedenkrát. Ustanovení lze interpretovat tak, že dribling sice nebyl zakázán, ale že s ohledem na možnosti způsobu provedení, zejména v herních podmínkách, byla jeho realizace značně limitovaná. Jinými slovy, hráči byli zase odkázáni více na přihrávání.
V roce 1901 bylo přijato pravidlo, které hráčům umožňovalo použít jedno úderový dribling jednou nebo oběma rukama. Po této aplikaci hráč nesměl střílet, mohl pouze přihrát.
Rok 1909 znamenal zavedením pojmu „continuous dribling“ zásadní přelom ve vývoji pravidla. Hráčům to otevřelo možnost k použití více úderového driblingu a současně ke střelbě na koš po takové herní činnosti. Pravidlo však činnost omezilo: hráč mohl použít pouze jednu ruku a nesměl v činnosti pokračovat, uchopil-li míč do obou rukou. Uchopení míče do obou rukou po předchozích úderech míče o zem se považovalo za ukončení činnosti. Pravidlo o driblingu tak konečně bylo na světě.
V roce 1927 byl dribling na krátkou dobu zakázán, ale po důrazných protestech zástupců v témže roce vzniklé Národní asociace trenérů basketbalu (NABC – National Association of Basketball Coaches) opět povolen. Jsou zmínky o tom, že období tohoto zákazu trvalo dva týdny. Běžné aplikaci driblingu po tomto období pak již nic nestálo v cestě, ačkoli pravidlo provázela v dalších etapách vývoje sportovní hry četná upřesnění.
Přijetí pravidla o driblingu mělo pro basketbal a pro jeho další vývoj zásadní význam. Pravidlo především obohatilo sportovní hru o velmi účinnou a atraktivní herní činnost. Tato činnost později ovlivnila způsoby herního jednání, a to jak v jeho technických, tak také taktických aspektech. V pestré variabilitě, umocněné navíc propojeností s jinými herními činnostmi (dribling – střelba, dribling – přihrávka apod.), hráčům otevřela nevídané možnosti k individuálnímu prosazování, jakkoli ve prospěch družstva. Z hlediska herních strategií máme zato, že dribling přispěl ke zrychlení herního výkonu (obecněji vyjádřeno) a že umožnil vznik toho, co se dnes v teorii a didaktice basketbalu označuje jako rychlý protiútok (v konkrétnějším zaměření). Dribling se také, jako nedílná součást, postupně začlenil do několika herních kombinací a umožnil jejich identifikaci. Jako příklad uveďme kombinaci založené na úniku s míčem do vnitřního prostoru, tj. směrem ke koši. V současnosti představuje tato kombinace jeden z nejpoužívanějších způsobů součinnosti v útoku.
Vývoj pravidla dále dokumentuje provázanost mezi sportovní činností a vědecko technickými vymoženostmi určité epochy. Máme na mysli materiál používaný k výrobě míčů. Skutečnost je taková, že na vznik a rychlý rozmach basketbalu reagoval tehdejší sportovní marketing relativně pružně. Připomeňme rok 1894 a firmu Spalding. Nicméně míče, lépe vyhovující aplikaci driblingu, tj. umožňující kontrolovanější manipulaci při odrazech o zem, začala tato firma vyrábět až v roce 1929, tj. 20 let po přijetí pravidla. Syntetické materiály, zaručující určitou setrvalost tvaru a velikosti, se pro výrobu míčů začaly v USA používat až v 50. letech minulého století. Teprve potom se dozvídáme o „mistrovském“ zvládnutí driblingu a o jeho účelnosti ve prospěch útočných aktivit jednotlivců i družstev. Jedním z prvních hráčů, kteří činnost povznesli na skutečné umění, byl Bob Cousy – v 50. a 60. letech minulého století fenomenální rozehrávač slavného profesionálního družstva Celtics Boston.
Legitimita driblingu také ovlivnila přijetí některých dalších pravidel. Především dala podnět k formulaci jednoho z nejcharakterističtějších pravidel basketbalu, a sice pravidla o krocích.
Dodatky, shrnutí a závěr
Vývoj pravidel basketbalu představuje historicky nepřetržitý proces a probíhá i v současné době. V příspěvku jsme se snažili zachytit skutečnosti, okolnosti, události …, které se v tomto procesu odehrály zhruba ve čtyřicetiletém období po vzniku sportovní hry. Ve snaze o zobecnění a charakteristiku tohoto období si dovolíme parafrázovat jistou událost z dějin české kultury: „Hráči sobě“. Jsme totiž přesvědčeni, že alespoň v počátcích dávali podněty k úpravám, k upřesňování a koneckonců i ke vzniku pravidel na základě svých zkušeností s realizací sportovní hry právě oni. Často je k tomu vedly prosté důvody, např. nutnost vylézt po každém zasažení cíle, což byla bedýnka od broskví, po žebříku nahoru a vydolovat míč. Hráče pochopitelně otravovalo relativně dlouhé přerušování herního děje. Jiným důvodem se po určité době stali diváci, kteří hráčům, resp. družstvům začali zasahovat do herních činností. Kvůli tomu např. byly za obroučky košů, zavěšených na balkónech tělocvičen, instalovány pásy drátěného pletiva, z čehož se nakonec vyvinuly tzv. desky. Částečně kvůli tomu vznikla i určitou dobu uplatňovaná „Cage Game“. Hovoří se ale také o tom, že některé změny hráči konsultovali přímo s prof. Naismithem. Tak např. bylo postupně zavedeno pravidlo o driblingu. Avšak vývoj pravidel, zejména v ohledech na materiální a prostorové vybavení, ovlivnil i vědecko technický potenciál té doby, jakož i jeho rozvoj v době pozdější.
Nejsme si jisti, zda pro pojednávané období vývoje sportovní hry lze ve shrnutí použít pouze výraz spontánnost. Ano, spontánnost ve smyslu živelnosti provázela v pojednávaném období vývoj basketbalu, a to jak v USA, tak později v celosvětovém měřítku. Nicméně z hlediska epistemologie lze slovo spontánnost vyložit i jako neuvědomělost. A to se nám k vývoji pravidel v té době příliš nehodí. Naopak si myslíme, že si hráči a posléze k tomu určené instituce velmi dobře uvědomovali, o co v případě modifikací původních či prvních pravidel a vzniku nových ustanovení jde. Nedivme se proto průvodním jevům - určité těžkopádnosti, komplikovanosti a také opatrnosti.
Je zřejmé, že k úpravám a doplněním pravidel basketbalu docházelo v té době na různých místech USA a v aspektech času nepravidelně. To koneckonců potvrzují i písemnosti, které se problematikou zabývají a které se staly naší oporou pro zpracování námětu. Při jejich konfrontaci lze objevit i dost značné odlišnosti, a to zejména v časových údajích. Vezmeme-li však do úvahy nesporné skutečnosti a kontext podmínek pro rozvoj basketbalu té doby, nelze se ani čemu divit. Zpočátku neexistovala jednotná institucionální praxe basketbalu, neexistovala ani společná administrativa pro registraci jeho pravidel a systémy přenosu informací fungovaly oproti současnosti omezeně. Shrneme-li všechny tyto okolnosti, pak je zřejmé, že se pravidla sportovní hry mohla vyskytovat v nějakém časovém úseku, např. jednoho roku v několika různých verzích. Jinými slovy a stručně řečeno to, co již někde bylo zavedeno, nemuselo platit jinde anebo nebylo třeba vůbec uplatněno.
Naproti tomu se námi použité materiály shodují v tom, že se veškeré úpravy pravidel, jejich upřesňování a doplňování uskutečňovaly v pojednávaném období výhradně na území USA. Další shodný rys panuje také ve zjištění, že hned od samého počátku tohoto období měly všechny změny v pravidlech celistvější povahu, tj. týkaly se všech ustanovení tak, jak je původně koncipoval prof. Naismith. Postihovaly problematiku nejenom norem chování či jednání hráčů, ale také míčů, hřiště, resp. hrací plochy a jejího vybavení. Ke změnám docházelo ve většině případech postupně a ve svých důsledcích to přinášelo jak upřesňování pravidel sportovní hry, tak jejich rozšiřování.
Naznačili jsme, že pojednávané období vývoje pravidel basketbalu bylo v USA završeno přelomem dvacátých a třicátých let minulého století. V americkém internetovém zdroji (viz Basketball Basics. The Evolution of the Game) je konec tohoto období konkretizován rokem 1930. Nejsme schopni posoudit přesnost tohoto údaje, ale odpovídá našim odhadům. V té době již bylo zavedeno a institucionálně zajištěno několik soutěží na úrovni amatérského basketbalu - především soutěží středních a vysokých škol, ale také profesionálního basketbalu. Není proto ani tak důležitá přesnost prezentovaného údaje či polemika nad ním, jako spíše formulace, která ho textově doprovází: „standardization of rules throughout the country“ („standardizace pravidel v celé zemi“). Interpretaci této formulace ovšem nelze vnímat jako něco, co je jí míněno jaksi apriorně, tzn. „sjednocení“ pravidel basketbalu na území USA …, ale v dalších možných souvislostech. Za prvé se domníváme, že v tomto období byla ukončena jedna významná etapa rozvoje sportovní hry, resp. etapa vývoje jejích pravidel. Další či následná éra basketbalu se v USA nesla spíše ve znamení postupného sjednocování institucionálních praxí, tj. sjednocování organizace a řízení soutěží jak amatérského, tak profesionálního basketbalu. Rovněž v této éře sehrála pravidla důležitou roli, ale jejich změny se uskutečňovaly v příznacích poněkud jiných realit.
Za druhé, pravidla basketbalu v podobě tak, jak se na přelomu 20. a 30. let minulého století v USA vykrystalizovala, již obsahovala po stránce obsahové i formulační významné prvky novodobějšího pojetí pravidel. Relativní stálost přinesla v tomto směru ustanovení o hřišti, resp. hrací ploše, o vybavení hřiště, o míčích, o způsobu řízení utkání (rozhodování), o způsobu bodování úspěšných zasažení koše atd. Rovněž normy chování či jednání hráčů, resp. účastníků soupeření získaly určitou koncepčnost, o čemž svědčí nárys pojmů „přestupky“ (violations) a „chyby“ (fouls). Tyto pojmy jsou dnes předmětem běžného vyjadřování a znamenají základní interpretaci v ohledech na sankce při porušování těchto norem.
Za třetí, pravidla amatérského basketbalu z tohoto období, konkrétně pravidla z roku 1931, získala respekt natolik, že o rok později byla přijata ustavujícím Kongresem FIBA jako jeden z jeho nejvýznamnějších dokumentů. „Standardizaci pravidel“ jako pojem, který formulačně doprovází významnost té doby, lze proto vnímat s platností nejenom pro USA, ale i z mezinárodního, celosvětového hlediska.
Shrnutím uvedených souvislostí lze vyjádřit přesvědčení, že přibližně v době kolem onoho roku 1930 získal basketbal prostřednictvím svých pravidel naprosto pevný základ. Tento základ jednak potvrdil společenskou svébytnost a životaschopnost sportovní hry, jednak předurčil její další vývoj …, avšak již v aspektech mezinárodního – celosvětového měřítka, případně v aspektech konfrontace tohoto měřítka s vývojem basketbalu v USA. Připomeňme si jenom, že o několik let později, konkrétně v roce 1936 se basketbal objevil v oficiálním programu LOH a že „jednotná“ pravidla k tomu přispěla vysokou měrou.
Navzdory tomu všemu význam původních či prvních pravidel, tj. pravidel koncipovaných a sestavených prof. Naismithem nelze zpochybňovat.
Ondřej Velenský, Michael Velenský, KSH UK FTVS, Praha
Hlavní bibliografické zdroje
100 ans de basketball. Suplement á la revue Basketball, 566, décembre 1991. Commission paritaire N 56682. Publikace vydaná Francouzskou basketbalovou federací při příležitosti 100. výročí vzniku basketbalu.
DOBRÝ, L., VELENSKÝ, E. Košíková. Teorie a didaktika. Praha : SPN, 1987. Druhé vydání.
Basketball basics. The evolution of the game (citace 2.11.2013)