Legendární trenér San Antonia Gregg Popovich nedávno prohlásil: „Někdy při oddychových časech svým hráčům říkám: ´Nemám pro vás žádnou radu, vždyť jsme ztratili míč šestkrát za sebou. Co byste vlastně chtěli, abych teď dělal? Přemýšlejte o tom.´ Pak se zvednu a jdu pryč, protože to je opravdu vše, co jim mohu říct. Mohl bych jim povídat nějaké hlouposti a tvářit se, jak je koučuji, ve skutečnosti ale v takových situacích všechno záleží jen na nich.“

Znamenají snad Popovichova slova, že je význam trenérovy úlohy v kolektivních hrách nadhodnocován? Nikoliv. Upozorňují však na jeden důležitý fakt, který, jakkoliv je banální, začíná se z povědomí sportovních příznivců vytrácet: kouč by měl umět tým správně nasměrovat, mnohdy však samotnou kvalitu výkonu svých hráčů nemůže ovlivnit. Případy, v nichž se vliv trenéra na špatnou hru svého mužstva stává minimálním, jsou především dva - kvalitativně vyspělý tým má lakonicky řečeno „den blbec“, anebo tým potřebnou kvalitu postrádá.

V nedávné době zatřásly českým sportovním prostředím dvě ostře sledované trenérské výměny. U fotbalové reprezentace nahradil Michala Bílka Pavel Vrba a k hokejovému národnímu týmu se po „abdikaci“ Aloise Hadamczika dočasně vrátil Vladimír Růžička. Je lehce patrné, že se obě změny odehrály v rámci téměř totožného modelu:

Kouč A podle široce sdíleného mínění nedokázal mužstvu vtisknout vhodný herní styl, do kádru vybíral nevhodné hráče a špatně komunikoval s médii. Na jeho úspěchy (Bílkův postup do čtvrtfinále mistrovství Evropy, Hadamczikovy medaile ze světových šampionátů i olympijských her) obec fanoušků buď jaksi zapomněla, anebo je přisuzovala mimořádnému štěstí, jehož měl kouč A díky nevysvětlitelné náhodě znatelně více nežli trenérského rozumu. Kouč A byl proto nahrazen koučem B, a to je prý jiná liga. Podle názoru veřejnosti kouč B dokáže tým vybudovat ke svému obrazu, sází na správné hráče a (nehledě na míru svéráznosti) umí komunikovat s médii.

Opět se nabízí položit otázku – jsou dogmaticky omílané soudy lidu týkající se práce Michala Bílka a Aloise Hadamczika důkazem jejich skutečně nevelké kvality? Stejně jako v případě první otázky i nyní je odpověď záporná. Při jakémkoliv hodnocení trenéra by totiž (téměř) jediným podstatným kritériem měla být kvalita jeho koučinku. Když je ovšem trenér hodnocen veřejností, o uvedené kritérium jde jen z čistě subjektivního hlediska hodnotitelů. Objektivně viděno, určujícím kritériem takového hodnocení je trenérův mediální obraz.

Mediální obraz kouče je utvářen velkým množstvím faktorů a je samozřejmé, že není od osoby trenéra zcela „oddělen“ – kouč jej svým charizmatem, chováním, vyjadřováním a vedením veřejné argumentace při neúspěších do značné míry vytváří. To, jaký je jeho obraz v kolektivních očích veřejnosti, ale nemusí korespondovat s kvalitami jeho trenérské činnosti. Zatímco rázní Vrba a Růžička se do představ veřejnosti o tom, jak by se měl trenér národního týmu projevovat, strefují, Bílek s Hadamczikem to s médii (a tím pádem všemi fanoušky) jednoduše neumí. Jejich neschopnost vytvořit si pozitivní mediální obraz se pak neodvratně vtiskla do jejich trenérské pověsti.

Někdo by jistě mohl namítnout, že případy Bílka a Hadamczika jako koučů, kteří selhali, byly neoddiskutovatelné. Vždyť na jejich slabiny poukazovala drtivá část sportovní veřejnosti. Míra rozšířenosti veřejného názoru na trenéra ovšem pravděpodobnosti správnosti tohoto názoru není přímo úměrná. Jinými slovy, neuznává-li kouče devadesát procent populace, zdaleka to neznamená, že je opravdu špatný. Hlavním rysem dobrého trenéra je přeci schopnost dostat z hráčů maximum a toto „dostávání maxima“ probíhá výhradně způsoby, o nichž veřejnost nemůže prakticky nic vědět. Tkví totiž v interní komunikaci s hráči, sestavování tréninkových plánů a dalších dílčích aspektech trenérské činnosti, která zákonitě zůstává širokému obecenstvu utajena.

Reálnou kvalitu trenérů proto mohou objektivně posoudit pouze ti, kteří jsou jejich činnosti zblízka přítomni, zejména hráči a funkcionáři. Právě tací také mohou jako jediní vynášet na adresu koučů skutečně ostré soudy, neboť tvrdá kritika vyžaduje (alespoň v seriózních debatách) detailní a komplexní znalost kritizovaného.  

Trenérův mediální obraz má obrovskou moc. Z úspěchů někdy činí nezasloužené náhody, jindy přetaví selhání v mimořádnou smůlu, proti níž nešlo bojovat. Doveďme naše úvahy do extrému: kdyby českou fotbalovou reprezentaci na evropském šampionátu v roce 2012 vedl Karel Brűckner a s týmem obsadil poslední místo v základní skupině, je dost možné, že by paradoxně nebyl podroben kritice veřejnosti tolik, jako Michal Bílek po postupu mezi osm nejlepších zemí Evropy. Metr kolektiva umí být nekompromisně dvojí…

Zastavme se ještě u obecnějšího problému. Proč vůbec zástupci širé veřejnosti hodnotí práci trenérů s takovou vervou a silnými emocemi? První část odpovědi je nasnadě: v současné době snadného přístupu ke kvantům informací lidé snadno podlehnou domněnce, že linie mezi odborníkem a laikem je setřena. Anebo že schopnost nalézat pochybná a povrchní fakta ze všemožných mediálních kanálů z laiků odborníky vytváří. Druhá část odpovědi pak vyžaduje delší zamyšlení: z jakého důvodu vlastně mají lidé, mylně se považující za odborníky, nutkavou potřebu vymezovat se s takovou intenzitou zrovna vůči trenérům sportovních her?

Sociologové a psychologové by nám bezesporu nabídli mnohá vysvětlení, jednu z nenápadných příčin by ale možná neuvedli. Kouč národního týmu ve sportu, který je v daném státě historicky pevně zakořeněn, stává se pomalu jakousi odnoží politika, veřejného činitele. A právě takovým – až nemístně ostražitým a kritickým - pohledem na něj veřejnost nahlíží. Lidé chtějí u reprezentačního kouče vidět totéž, co u vrcholných politiků: maximálně vstřícné chování, skromnost a pokoru. V určité míře pochopitelně lze něco podobného žádat i od trenérů, jinak ovšem jde o nemístné směšování pojmů. Zatímco u veřejného činitele reálně hrozí, že může mít zájem na věcech společensky negativních (a proto je třeba jej sledovat co nejdůsledněji), post kouče národního výběru nelze k nečestnému osobnímu prospěchu nijak významně zneužít. Reprezentační trenér je s fanouškem prakticky vždy na stejné lodi, a pokud se mu u kormidla nedaří, neindikuje to ihned nějakou nekalost.

Kritika trenérů je pro zdravou sportovní společnost nezbytná, někdy ovšem může být trochu nebezpečná. To když se negativní emoce lidu, jež primárně pramení v dílčích osobních neúspěších či znechucení politickou scénou, koncentrují do nepřiměřené kritiky jednoho jedince. Přitom bychom neměli zapomínat na Gregga Popoviche, jenž pravil: „Když moji hráči předržují míč, rozhodně to není proto, že jsem jim řekl, aby ho předržovali. A když promění pět střel v řadě, neznamená to, že bych ty střely proměnil já.“