Při mnoha setkáních s kolegy z různých sportovních her a akademického prostředí se často stáčí naše debaty na menší počet dětí, které přicházejí do přípravek. Ve většině případů se nejedná o výběry, ale nábory. Tento fakt trápí svazové funkcionáře, trenéry, metodiky, majitele klubů a možná i pracovníky na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Nejčastěji vyslovenými zdůvodněními tohoto stavu jsou: všechny děti chodí na fotbal a hokej, házenkáři tvrdí, že jim děti odcházejí na basketbal a volejbal, všichni také společně obviňují relativně nový sport florbal, že chybí základy ze školní tělesné výchovy a většinou se končí sdělením, že je jiná doba, že se děti nechtějí pohybovat a raději sedí doma u počítačů.

S podobnými problémy se potýkají i jiné země a tuto situaci neberou na lehkou váhu. Výsledky průzkumů se opírají o konkrétní poznatky z praxe, které jsou zobecněny na akademické půdě, jež zároveň nabízí konkrétní náměty na řešení.

Jestliže něco odhaluje vážný problém v mládežnickém sportu, je to tato statistika:

Podle organizace Sporting Goods Manufactures Association účast v organizovaných týmových sportech vrcholí ve věku 11 let. Poté procento dětí hrajících alespoň v jednom týmu klesá.

Představte si, co by následovalo, pokud by například obchodní řetězec Wal-Mart zjistil, že jeho zákazníci odcházejí z jeho obchodů a slibují, že už nikdy nepřijdou. Taková situace by neměla pokračování. Příští den by výkonní pracovníci firmy zmobilizovali všechny síly, aby zjistili, jak tuto situaci mohli dopustit a co s ní teď udělat. Neměli bychom brát vážně „exodus“ z mládežnických sportů stejně vážně?

Víme, proč děti sportují. Tato otázka byla položena již dříve. Například v roce 2010 Peter Barston, teenager z města Darien ve státě Connecticut, oslovil mladé hráče ve svém městě a o svém průzkumu se podělil s Markem Hymanem z univerzity Georga Washingtona, který výsledky publikoval v článku otištěném v New York Times. Peter diskutoval s hráči basketbalové, baseballové a fotbalové ligy. Mluvil jak s hráči, tak s hráčkami od čtvrtého do osmého ročníku základních škol. Všichni se shodli na tom, že se sportu věnují hlavně pro zábavu.

Průzkum, který udělal Peter Barston mezi více než 700 mladými hráči a hráčkami, byl neoficiální projekt, který ale potvrdil výsledky podstatnějšího průzkumu. V roce 1989, vědecký pracovník na Michigan State univerzitě, položil stejnou otázku 28 000 hráčům a hráčkám z celých Spojených států amerických – proč sportujete? Nejčastější odpověď byla „pro zábavu“, jako další pak „věnovat se něčemu, v čem jsem dobrý“.

Z průzkumu jsme se také dozvěděli, proč děti a mládež odcházejí od organizovaného sportu. Už pro ně není sport zábavou. Jsou unaveni z tlaku, který je na ně vyvíjen. Jsou unaveni z věčného řvaní trenérů, někdy i rodičů. Nejtalentovanější hráči musí někdy s hraním skončit kvůli zraněním, která si způsobili proto, že hráli závodně příliš dlouho, respektive byli dlouhodobě přetěžováni v utkáních. Polovina uváděných zranění ze sportu je způsobena přetížením hráčů. Mnoho dospělých samozřejmě mládež podporuje. Ale ti, pro které je výhra nejdůležitější, mohou udusit oddanost k týmu a věnování se sportu.

Mnoho podstatných zkušeností pro život, které získáváme ze sportu, o sportu vůbec nejsou. Jsou například o dospívání – získávání nových kamarádů, rozvoji vlastní hrdosti, o učení se být spolehlivým spoluhráčem. Je škoda, že víc dětí nemá šanci se je dozvědět.

Rodiče by se měli zaměřit na celkový obraz

Jedním z nejdůležitějších článků ve vývoji mladých hráčů jsou kromě trenérů samozřejmě rodiče. Jaké chyby ale nejčastěji dělají?
Rodiče sportovců mají tendenci zaměřovat se na malé věci, které se jim zdají v daném období podstatné: hraje mé dítě na správně pozici? Vyhrává tým? Dělá trenér správná rozhodnutí? Jakkoli důležitě vypadají v danou chvíli, všechny jen zastiňují ty velké, které do života můžou děti získat – učenlivého ducha, pružnost, odvahu, sebevědomí, týmovou spolupráci, umět se rozhodovat a empatii.
Raději než napodobování kultury sportu dospělých (myšleno továrny na výsledky v soutěžích), mládežnický sport by měl být chápán jako „místo rozvoje“ s pracovním motem „lepší sportovci, lepší lidé“.

Sportovní soutěživé prostředí ve sportovních hrách můžou zlepšit (třeba jen lépe překlenout) i období dospívání, přechod ze školních lavic do pracovního procesu, k přátelským vztahům, stát se pozitivním účastníkem tohoto procesu a pak nadchnout další generaci k tomu samému.

Nejen týmové sporty poskytují nekonečný proces momentů učení se, které mohou být zastíněny mentalitou „vyhrát za každou cenu“. Nenapodobujme sport dospělých, mládežnický sport by měl být chápán jako „místo rozvoje“ s pracovním motem „lepší sportovci, lepší lidé“.

Trenéři, kteří usilují o výhru a současně předávají životní zkušenosti prostřednictvím sportu, kteří umožňují svým svěřencům věřit sami v sebe, kteří jim vytvářejí podmínky a motivují je stát se nejlepšími jednotlivci a být zároveň důležitým segmentem týmu, reprezentují ideál trenéra hodný následování.

Rodiče můžou k tomuto procesu přispět mnohem více mimo sportovní prostředí posílením pozitivních zpráv. Měli by říkat svým dětem, že je milují a že jsou na ně pyšní za energii, kterou sportu věnují bez ohledu na výsledek v utkání; zdůrazňovat dobré věci, které dělají; vyhnout se obávaným analýzám po skončení zápasu a jen jednoduše říct „Rád se na tebe dívám, když hraješ“.

Bibliografické citace:
Jim Thompson: „Elevating Your Game: Becoming a Triple-Impact Competitor.“
Mark Hyman: příspěvek do New York Times