Málokterá pozice ve světě kolektivních sportů vyvolává podobně intenzivní a často protichůdné reakce odborné i široké veřejnosti jako trenér reprezentačního mužstva. Bez ohledu na to, zda jde o kouče házenkářů Islandu nebo indického výběru kriketistů, hlavní muž národního týmu je osobou, jež se nezřídka stává hromosvodem kolektivní zloby a celospolečenských nářků, stejně jako objektem bezmezné adorace, jakýmsi bohem sui generis.

Příčiny často neadekvátně negativních reakcí sportovní veřejnosti jsou nabíledni: odvěká touha člověka kriticky se vymezovat vůči vrchnosti (za niž je v dnešní postmoderní společnosti trenér reprezentace považován) a zároveň jeho tendence projikovat do kritizované osoby sama sebe. Při mizerném výkonu hráče alespoň kritik cítí, že by jeho roli při nejlepší vůli zastat nedokázal, v případě neúspěchu trenéra má ovšem pocit, že „by tu taktiku přeci takhle špatně nepřipravil“.

Vzrušená diskuze se v posledních týdnech snesla i na českou basketbalovou půdu. Když z rozhodnutí tuzemské basketbalové federace vystřídal Pavla Budínského na pozici trenéra mužské reprezentace Ronen Ginzburg, rázem byl oheň na střeše. Jeden z nejsilnějších názorových proudů, který se záhy začal valit z basketbalové společnosti, považoval změnu za znevážení Budínského práce, či dokonce za určitou formu nepřípustné protekce odrážející dobrý vztah izraelského trenéra s prezidentem federace Miroslavem Janstou.

Z určitého pohledu lze takový postoj považovat za opodstatněný. Jak už to však v životě bývá, každá situace, podobna kouli, může být nahlížena z téměř nekonečného množství úhlů. Vzpomeňme proto odkazu Sókrata, vždy bojujícímu proti názorové jednostrannosti a myšlenkové rigiditě, a pohlédněme na celou kauzu trochu jinak.

Čtyři roky, v nichž třímal Pavel Budínský dirigentskou hůlku reprezentace mužů, byly nade všechny pochyby érou významného pokroku. Z evropského sklepení divize B se národní mužstvo díky koncepční a cílevědomé práci trenéra vyšplhalo až mezi čtyřiadvacet nejlepších týmů na slovinskou párty divize A. Na šampionátu navíc předvádělo „charizmatický“ basketbal se zřetelným systémem, v němž vhodným způsobem koexistovali tahouni nastupující generace s borci zkušenými. Konečná bilance dvou výher a tří porážek v nabité skupině C byla obecně považována za úspěch.

Ani to všechno ale neznamená, že by kouč měl mít automaticky zajištěno setrvání u mužstva. Uzná-li vedení basketbalové federace za vhodné, aby se reprezentace ujal jiný trenér (který je navíc snáze dosažitelný pro angažmá „na plný úvazek“), je na místě takové rozhodnutí respektovat. Jistě, s Pavlem Budínským patrně mohla být celá situace s předstihem detailněji diskutována a jeho pokračování u týmu se mohlo jevit jako logické, odsuzovat verdikt federace ještě před nástupem nového trenéra je ovšem předčasné a vůči novému kouči i trochu neuctivé. Namísto zkratkovitého hněvu bychom mohli významněji ocenit noblesu, s níž děčínský lodivod z nastalé situace vykormidloval, stejně jako projevit respekt Ronenu Ginzburgovi za odvahu, že nabídku vést národní mužstvo přijal. Jemu samotnému musí být nejvíce jasné, že bude jako pokračovatel úspěšné Budínského práce od prvních minut svého angažmá pod tuhým tlakem celé české basketbalové obce.

Právě fakt, že se nástupcem Pavla Budínského stal zrovna bývalý kouč Nymburka, je možná hlavním trnem, který ční z očí některých členů tuzemské basketbalové veřejnosti. Kdyby se mužské reprezentace ujal David Blatt, Joan Plaza nebo snad i Muli Katzurin, diskuze by se tak vášnivou nestala. Ginzburga kritici vnímají jako trenéra bez výraznějších úspěchů, jehož zkušenosti s mezinárodním basketbalem se často prezentují dost nadsazeně a jehož přístup k hráčům bývá zpravidla příliš benevolentní. Osobnost Ronena Ginzburga lze ovšem vidět i zcela odlišným prizmatem.

Pozitivem je samotný fakt, že izraelský kouč zná jako přímý účastník z nedávné doby kvalitní evropské soutěže Adriatickou ligu, VTB ligu, Eurocup i kvalifikační turnaj Euroligy a k tomu má ve svém životopisu zapsáno sedm let práce v prostřední českého basketbalu. Takhle pestré mezinárodní zkušenosti v kombinaci s detailní znalostí České republiky a jejích hráčů může v současné době nabídnout opravdu málokdo.

Výsledky, jichž padesátiletý trenér s Nymburkem dosáhl, sice nebyly pro středočeský klub historickými milníky, mnohými pozorovateli jsou však vykreslovány možná až příliš černě. Jako hlavní kouč nymburského mužstva Ginzburg získal několik významných dílčích triumfů (například proti Chimki, CSKA, Bilbau), v prvních dvou sezonách provedl tým náročnými soutěžemi Adriatickou ligou a VTB ligou s téměř vyrovnanou bilancí dvaceti výher a dvaadvaceti porážek a pokaždé dosáhl na postup ze základní skupiny Eurocupu, ve kterém v roce 2012 pronikl dokonce až do čtvrtfinále. To vše i přesto, že kvalita nymburského kádru byla před každou ze tří sezon podle některých názorů považována za slábnoucí.

K samostatnému zamyšlení pak vybízí silně diskutovaná Ginzburgova klidná, někdy až tuze přátelská povaha. Je pravda, že při každodenním koučinku špičkového mužstva může být trenérův shovívavý přístup k hráčům neefektivní, či přímo kontraproduktivní, vedení národního mužstva je ovšem záležitostí zcela odlišnou. V rámci reprezentačních bloků je situací, které vyžadují trenérovu přísnou ruku, bezesporu méně nežli v průběhu dlouhé klubové sezony. Příčinou není pouze nesrovnatelná délka času, který tým tráví pohromadě, ale i spousta jiných faktorů – zejména specifický „druh“ motivace, s níž hráči v národním družstvu hrají. Možná není náhodou, že až do letošního šampionátu ve Slovinsku se český výběr probojoval na mistrovství Evropy vždy pod vedením Zdeňka Hummela, tedy kouče, jenž vyznával v přístupu k hráčům podobnou filozofii jako Ginzburg…

Proto se může stát, že se pravá síla Ronena Ginzburga ukáže právě při „nárazovém“ koučinku reprezentačního výběru. Stejně jako se kvality Duška Vujoševiče naplno projevují při práci s kolektivem mladých talentů a přednost Mikea D´Antoniho tkví ve vedení mužstva schopného bleskurychlé hry.

Nehledě na možné důsledky, překvapivé rozhodnutí vedení České basketbalové federace rozdmýchalo jednu z ohnivých debat, jaké jsou pro zdravý vývoj tuzemské košíkové potřeba. Cílem tohoto textu nebyla podpora ani jednoho z názorových proudů, ale naopak snaha o připomenutí důležitého pravidla o dvou stranách každé mince. Vždyť se nakonec opravdu může stát, že kouč Ginzburg bude za pár let se silnou generací Veselého, Satoranského, Jelínka a Balvína bojovat pod olympijskými kruhy. Třeba jako asistent Pavla Budínského.