Ačkoli jsem v běhání našel zalíbení a vyhovuje mi i z pohledu časové nenáročnosti na přípravu a nalezení vhodného prostředí, na rozdíl od jiných činností (fitcentra, tenisové nebo squashové kurty a podobně), přepadnou mě dny, kdy se mi běhat nechce. Jak říká můj kamarád, také běžec, „ jsou dny, kdy se mi nechce a pak jsou dny, kdy se mi nechce vůbec“. Upřímně tyto dny jsem měl na začátku pravidelného běhání velmi často. Záhy jsem si ale vzpomněl na dobu, kdy jsem hrál. Dostávali jsme od reprezentačního kondičního trenéra Bohouška Suchého plány, jejichž cílem bylo na základě herního zařazení „naběhat kilometry“, které nám vytvořil základ kondiční připravenosti před zahájením reprezentační přípravy (jen pro zajímavost psal se rok 1982). Nechtělo se mi úplně stejně, chtěl sem raději zůstat doma, nebo jít střílet do tělocvičny. Přesto jsem našel odvahu, obul běžecké boty a vyrazil do terénu.

Při jednom výběhu v Praze podél Vltavy mě doběhl pán, byl výrazně starší než já, spoře oděn do nátělníku a starých červených trenek. Když mě oslovil, jestli se mnou může chvilku běžet, nebyl jsem zrovna nadšen. Než jsem totiž vyběhnul, musel jsem se přemlouvat, byl to zrovna den, kdy se mi nechtělo vůbec. Asi pochopíte, že v tomto rozpoložení nejraději běžím sám svým tempem a přemýšlím nad nějakým tématem. Už vůbec nemám chuť si s někým povídat. Nakonec jsem se rozhodl nabídku přijmout, možná i proto, že jsem si všiml, že na jeho nohou jsou speciální běžecké boty New Balance, které jsem zatím viděl jen v Americe. Uběhli jsme jen pár stovek metrů a položil jsem mu následující dotaz: „Podle vašich bot usuzuji, že běháte velmi často. Stane se vám, že se vám dnes do běhání nechce, že vás to nebaví, že byste nejraději zůstal doma nebo v práci?“. Kolega běžec byl z otázky velmi překvapen, možná si dokonce myslel, co je to za blázna? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Samozřejmě, tento pocit mám skoro každý den.“

Po několika letech musím upřímně říct, že jsem se zeptal velmi hloupě. Na druhou stranu, možná i na svoji obranu a obranu běžců, kteří mají podobné pocity jako já, jsem potřeboval dostat tuto odpověď. Jeho reakce mě úplně uklidnila, protože jsem věděl, že jsme na tom všichni stejně. Po několika dalších stovkách metrů, možná několika kilometrech mě postarší pán opustil a běžel dál svým tempem. Od té doby jsem ho nepotkal, i když jsem po stejné trase běhal velmi často. Dodnes mě mrzí, že jsem se nezeptal na jeho jméno a odkud je. 

V nadcházejících řádcích bych se s vámi chtěl podělit o několik myšlenek, o kterých jsem poprvé začal přemýšlet právě v momentě, kdy mě tento neznámý běžec opustil. Moje polemika na téma, peníze versus kariéra, pokračovala několik dalších běhů. Postupně se vyvíjela. Dodnes mám jisté pochybnosti nad některými pasážemi, přesto, možná právě proto, vám je předkládám.

Nehoň se za penězi, buduj svoji kariéru

Přečetl sis pořádně titulek? Jsem si jistý, že se ptáš: O čem to mluví? Hraju basket, abych dostal, co si zasloužím – zaplaceno. Dostat zaplaceno za vše, na co mám nárok. „Vyždímat“ maximum ze hry….

Teď se tě zeptám. Kolik tvých oblíbených sportovců „spadlo ze židle“, když podepsali maximálně výhodnou smlouvu? Kolik tvých oblíbených hráčů se změnilo nebo zlepšilo, když dostali skvělou smlouvu? Nejspíš to byly lačnost, touha, zkrátka cokoli, co je hnalo kupředu. Jaksi vše zmizelo. Někam se to vytratilo. Podle mého je vše pohřbeno pod všemi těmi penězi…

Všechno byl sen. Když hraješ basket v době dospívání, hraješ ho z lásky ke hře. Přirozeně chceš být nejlepší ve svém okolí, ve městě, kde vyrůstáš, a v zemi, kde žiješ. Hraješ proto, abys mohl studovat na dobré škole a hrát basket na ještě vyšší úrovni. Hraješ proto, aby sis splnil sen stát se profesionálním hráčem a dostával za to dobře zaplaceno. Ale pokora ti dá facku. Jsi dobrý, ale ne dost dobrý. Tvoje první smlouva není tak dobrá, jak sis představoval, takže lačnost trvá, protože chceš každého přesvědčit, že jsi lepší, než tě znají. Ty se znáš přece nejlíp ... Proto si zasloužíš víc peněz. Slýcháváš příběhy, jak ten či onen vydělává víc peněz. Jak ten či onen, který hraje za velký klub, vydělává víc peněz. Jak ten či onen hostuje o kategorii výše, nebo byl napsán na soupisku. Všimněte si, jakou důležitost dáváme slovu napsán. Snažíš se trénovat víc a hrát co nejlépe, když hraješ proti takovým hráčům a velkým týmům. Přece když budeš hrát dobře proti nim, znamená to, že jsi opravdu dobrý hráč a zasloužíš si pořádnou smlouvu.

Začínáš přemýšlet o tom, co si koupíš, až dostaneš velkou smlouvu. Krásný dům, skvělá auta, luxusní dovolenou, šperky, život. Říkáš si: „musím žít takový život. Zasloužím si to“…

Tak dost, budík už zvoní… Je čas se probudit! Musíš se naučit lézt dřív, než začneš chodit. Musíš umět chodit dřív, než začneš běhat. A musíš umět běhat dřív, než budeš létat… Neboli: musíš jít krok po kroku, nic nedostaneš zadarmo.

Profesionální basketbal je tvrdý obchod. A to proto, že je to úspěšný obchod, stejně jako jiné sporty. Dostaneš odměnu za vyhrané zápasy, poháry, tituly a šampionáty. Nikdo si však nepamatuje, co se stalo před dvěma lety. Někdo si nepamatuje, ani co se stalo před dvěma zápasy. Co se ti povedlo naposledy? V předposledním zápase jsi dal 30 bodů a díky tomu jste vyhráli zápas? Super. V dalším zápase jsi dal pouze 2 koše z 10 a prohráli jste. Viděl jsi, jak se na tebe všichni z managementu dívali? Jako kdybys zabil maskota týmu a stal se veřejným nepřítelem č. 1. Je to šílené! Nikdo se s tebou nebaví, nikdo se na tebe ani nepodívá. Základem je být dobrý a dál se zlepšovat rok co rok. Tvoje výkony musí být konzistentní celou sezónu a každý rok. Na rozdíl od NBA neexistují téměř v Evropě žádné pětileté nebo šestileté smlouvy. (Pokud nejsi šestnáctiletý fenomén!) Nemáme žádnou loterii ani draft. Nemáme žádné platové stropy ani minimální platy pro veterány. Každé léto jsou na trhu volní hráči, a když máš štěstí, dostaneš dvouletou smlouvu. Můžeš se vsadit, že pokud během prvního roku nebudeš dobrý, nebudeš se zlepšovat a ani tým nebude úspěšný, druhý rok nebudeš skoro hrát a budou chtít s tebou smlouvu rozvázat. Na rozloučenou uslyšíš něco jako – „rádi jsme tě poznali a přejeme ti vše nejlepší v další kariéře“.

Bohužel mnoho hráčů přichází do Evropy se zkreslenou představou. Umějí říct, co chtějí a za jakých podmínek budou či nebudou hrát. Anebo chtějí zdvojnásobit svůj plat po jedné odehrané sezóně. Je to ta největší ignorace. Samozřejmě že se to netýká všech hráčů, ale myslíte si, že se všichni zaměstnanci McDonalds po jednom roce u firmy stanou manažery? Nehoň se za penězi, buduj svoji kariéru! Pokud se ti podaří odehrát mnoho sezón v evropském klubu, udělal jsi správné rozhodnutí a odpovídající odměna se dostaví sama. Jestliže bude tvoje první smlouva ostudná, ukaž týmu a soutěži, ve které hraješ, svoji hráčskou kvalitu a hodnotu a hraj tak, aby sis finančně polepšil příští rok. A to samé udělej příští sezónu, dokud nedosáhneš na svůj strop. Cítíš-li se podhodnocen, nebo podceňován, můžeš zažít tu samou lačnost, kterou jsi měl v době, kdy jsi snil o své kariéře. Což tě udržuje pracovat na sobě do té doby, dokud nepřesvědčíš pochybovače, že se mýlili. Říkali, že jsi moc malý, přesvědč je, že se mýlili. Říkali, že jsi nezkušený, přesvědč je, že se mýlili. Říkali, že nemůžeš hrát Eurocup nebo Euroligu, přesvědč je, že se mýlili. Využij všechny tyto pochybnosti k tomu, aby ses stal dobrým profesionálem. Takoví hráči se zlepšují každý rok. Takoví hráči si zaslouží být dobře zaplaceni. Takové hráče čeká skvělá kariéra. Jsou schopni najít něco – cokoli, co je motivuje stále se zlepšovat!

Nikdo nic nedostane zadarmo. Za vše se platí a ty si každou smlouvu musíš zasloužit. Někdy musíš udělat krok zpět, abys získal možnost posunout se kupředu. Avšak s každým úspěchem přichází odměna. Basketbalový trh je jiný, než kdy byl, ale některá pravidla platí stále. Nebo možná lépe, měla by platit. Přemýšlel jsem a napsal tento text se vším respektem k profesi sportovce s plným uvědoměním si možné délky kariéry.