Před více než 10 lety jsem začal pravidelně běhat. Ačkoliv jsem jako hráč přímo nenáviděl dlouhé výběhy, našel jsem v běhání zalíbení. Do loňského roku jsem běhal každý den, za každého počasí, na jakémkoliv místě, kde jsem se nacházel. V lednu 2013 jsem se rozhodl, že budu běhat 5x týdně a že čas, který tím ušetřím, přidám na psaní článků a přípravy seminářů. Nechci tímto příspěvkem hlásat, že mají všichni každý den běhat, protože je to zdravé. Myslím si ale, že pokud teď můžu mluvit sám za sebe, že je pro mne běhání jako posilování základní kondice jednou z věcí, které potřebuji, abych mohl tvořit a pracovat s takovou intenzitou, na kterou jsem zvyklý. Když člověk pravidelně běhá, napadají ho různé věci. Na začátku přemýšlíte o tom, jaká je to hrůza, a že už toho máte dost a proč to vlastně děláte. S přibývajícími kilometry, dny, měsíci a roky se snižuje vaše tepová frekvence, narůstají uběhnuté vzdálenosti a tím pádem i čas, který jednotlivým výběhům věnujete. Postupně jsem se naučil při běhu přemýšlet nad tématy, které mě „trápí“. Po doběhnutí si sednu a udělám pár poznámek do bloku, který mám stále s sebou a postupně se k tématům vracím a poznámky rozšiřuji. V nadcházejících řádkách bych se s vámi chtěl podělit o několik myšlenek k pojmu profesionalismus. I když se nebude jednat o žádné dogma, řekl bych, že článek obsahuje zkušenosti svého druhu, které stojí za to zveřejnit. Možná, že nijak převratných, ale minimálně jde o věci, které jsem poznal sám a přemýšlel jsem o nich. Je to jedno z témat, které mi pomohlo se přinutit běhat a překonat počáteční utrpení.
     
V NBA může mít smlouvu přibližně 450 hráčů. Ptáte se, jak je to možné? Je to jednoduchá matematika. V lize je pouze 30 týmů a v každém z nich maximálně 15 hráčů (30 x 15 = 450 míst). Je opravdu zvláštní, že kdekoli na světě dostávají američtí hráči stejné otázky: Proč nehraješ doma ve Státech? Jsi profesionální hráč, proč nehraješ v NBA? Ty nechceš hrát v NBA? Nikdy jsi nezkusil dostat se do NBA? Jsem si jistý, že většina hráčů některou z uvedených otázek dostala. Někdy, ale opravdu jen někdy, by na ní odpověděla podobně vyslýchajícími otázkami jako například: Proč nepracuješ pro Apple? Nechceš pracovat pro Apple? Ty nevíš, jak stahovat muziku z ITunes? Víš přece, že můžeš dostat slevu na IPod, ne? Nebo bys radši pracoval pro Vodafone? To by bylo super… Dovolí ti nosit převlek vánočního stromečku?

Evropský basketbal, stejně jako NBA, je hrou čísel. V každé zemi je pouze určitý počet hráčských míst. Každá země má svoje vlastní omezení na počet hrajících cizinců (mimoevropských), „Bosman“ hráčů (Evropané / EU) a místních hráčů (rodilých). A tato omezení se můžou rok od roku měnit. Například v Turecku mohli mít v družstvu buď pouze 3 neevropské basketbalisty a 1 „Bosman“ hráče nebo 4 „Bosman“ hráče. Jednoduše řečeno: v jednom týmu mohli hrát maximálně 3 Američané, tedy pokud některý Američan nemá dvojí občanství (evropské nebo EU). V podstatě to znamená, že v první lize turecké ligy bylo pro Američany k dispozici pouze 48 míst! (Ve Španělsku a Řecku, dvou nejlepších evropských ligách, je počet neevropských hráčů omezen na 2 hráče v jednom týmu.) Obecně podobná omezení platí i v Mattoni NBL.

Je to jednoduchá matematika. S tímto omezením hráčských míst se všechny týmy snaží najít ty nejlepší hráče, kteří jsou k dispozici, samozřejmě s ohledem na rozpočet týmu. Často probíhají dlouhá vyjednávání, během nichž se cena hráčů snižuje: kvůli malým zkušenostem, nedostatečné síle, není dobrý střelec, nemá výšku, je moc pomalý, není dost dobrý, nemůže hrát na pozici, kterou je třeba obsadit, nehraje dobrou obranu, není dobrý „doskakovač“, jeho cena je příliš vysoká, atd. Velký tlak je vyvíjen také na agenty hráčů, aby pro ně našli vhodný tým, který nabízeného hráče potřebuje. Náplní práce agenta je prodat svého klienta - hráče a jeho kvality. Ale na rovinu - agent musí mít „co“ prodávat. Nabídka musí odpovídat realitě! Málokdy hráč dostane ideální nabídku. Mnohem častěji musí využít příležitosti, která se právě naskytla. Jako například akceptovat méně peněz, hrát v „menším“ klubu a dokázat, že může hrát na vysoké úrovni v méně významné soutěži. Mnoho hráčů si myslí, že basketbal umí hrát. Ale být profesionálním hráčem v pravém slova smyslu je velký rozdíl. Zejména v evropském basketbale je to zaměstnání, budování kariéry a odlišný způsob života v různých částech kontinentu. Je proto relativně jednoduché dostat se do evropských soutěží, ale současně je těžké se v nich udržet.

Následujících sedm „nepsaných pravidel“ jsou ta, která tvoří opravdového profesionála. Pokud se jimi hráč bude řídit, je jedno, zda hraje v NBA či ve špičkovém evropském týmu nebo v jakémkoli profesionálním týmu v méně významné soutěži.

1) Být všude a za všech okolností včas
Většina trenérů chce po hráčích, aby byli připraveni na trénink dříve, než sami vejdou do haly. Pokud si tedy hráč musí zatejpovat kotníky, jít do posilovny nebo využít jiné přípravné terapie, musí s tím počítat a přijít na trénink včas. Pokud bydlí ve městě, kde je rušná doprava, jako jsou Istanbul nebo Atény, musí to vzít v úvahu a vyjet s předstihem. Jestliže musí stihnout letadlo nebo autobus na zápas, setkání se sponzory nebo jen týmový oběd, musí být všude VČAS. Nic není méně profesionální, než pokud hráči nerespektují čas.

2) Učinit závazek
Hráč musí rozumět své práci – je zaměstnán, aby pracoval pro tým v roli basketbalového hráče. Což jednoduše znamená být vždy připraven a schopen plnit svoji týmovou roli. Přijet na začátek přípravy v dobré kondici, dostatečně odpočívat před a po tréninku, dodržovat stravovací zásady, aby byl organismus zdravý a měl dostatek energie, vždy trénovat poctivě, pracovat na zlepšení svých dovedností (na silných i slabých stránkách) a na soudržnosti týmu. Hráč je jen část týmu – týmu, který byl sestaven, aby „bavil“ své fanoušky, ačkoliv hlavní cíl je jasný – vítězit. Možná některý tým nebude mít tolik talentu, jeho hra bude tudíž založena na obraně, dobré týmové chemii a bojovnosti. Fanoušci takový tým rádi podporují a ten bojuje, aby vyhrával. Profesionální hráč v pravém slova smyslu musí udělat vše pro to, aby mohl bojovat a bojoval. To je ZÁVAZEK!

3) Ochota akceptovat kritiku
Pokud hráč není Kobe Bryant nebo LeBron James, není ten nejlepší basketbalista na světě. V tom případě je možná kritika ta správná motivace, aby se zlepšil. Pokud někdo říká, že hráč nemůže nikoho bránit, protože se soustředí jenom na zaznamenané body, nemůže přijít a říct: „alespoň jsem dal 25 bodů a splnil svoji roli“. Protože nesplnil. Jsem si jist, že nikdo nemá rád kritiku, ale ti, kteří ji akceptují a snaží se zlepšovat se, stanou se z nich lepší hráči.

4) Řídit se instrukcemi
Ne, nemám na mysli ty instrukce, když spoluhráči poradí, na jaký dobrý film jít zrovna do kina. Vážně, pokud se hráč neřídí instrukcemi, jak se na něj může trenér spolehnout? Jak tým může takovému hráči důvěřovat? Samozřejmě se hráč často pohybuje na jemu neznámé půdě, ale pravidla jsou v každém týmu. A jsou od toho, aby se dodržovala. Ať už je to útočná kombinace následující po oddechovém čase, kdy hráč má postavit dobrou clonu pro střelce, nebo že má být na pokoji v hotelu před zápasem do 23 hodin. Naučit se poslouchat instrukce hráče povýší na týmového hráče.

5) Nezostudit tým
Hráč profesionál se stává osobou veřejnou a musí pochopit, že je pod drobnohledem. Souvisí to s jeho zaměstnáním. Samozřejmě že hráči jsou dospělí a basketbal je jejich práce. Ale musí přemýšlet dříve, než cokoliv udělají. Měli by se zeptat sami sebe, zda to, co dělají či říkají, nezostudí jejich rodiny nebo tým. Samozřejmě všichni jako lidské bytosti děláme chyby, ale musíme umět žít s následky našeho jednání.

6) Být přátelský
Všichni míváme špatné dny, kdy nechceme být nikým rušeni, což je pochopitelné. Ale život v cizím městě, cizí zemi vyžaduje být přátelský. Sám sebe hráč nevnímá zrovna jako hollywoodskou hvězdu, ale v zemi či městě, kde žije, je „slavný“. Musí si uvědomit, že pro mnoho lidí setkání s ním znamená ten nejbližší kontakt s Amerikou, jaký vůbec mohou mít. Je to také způsob, jak se lidé mohou setkat s někým z týmu, kterému fandí a který podporují. Takže možná na hráče civí, šeptají si o něm, chtějí mu potřást rukou, nechat se s ním vyfotit nebo ho požádají o autogram. Ale NIKDY by si hráč neměl myslet, že je příliš dobrý, než aby ztrácel čas s fanoušky. Bez nich by neměl svoji práci!

7) Využít každé příležitosti
Pokud hráč žije v cizí zemi, měl by se snažit naučit tamní jazyk, nikoliv pouze sprostá slova. Nikdy neví, kdy se tam vrátí později během své kariéry. (Není legrační, že nadávky jsou první slova, která se každý naučí nejdříve, včetně češtiny?) Pokud hraje hráč za málo peněz, měl by hrát naplno a pokračovat v tvrdé práci, aby dostal lepší smlouvu na příští nebo přespříští sezónu. Jestliže hráč dostává v zápase jen několik minut, musí udělat v trénincích vše pro to, aby s další příležitostí v utkání mohl ukázat, co opravdu umí. Věřte mi. Když se hráč ohlédne za svojí kariérou, nemůže obviňovat trenéry, učitele, spoluhráče (ani ty, které neměl rád), z toho, že nedostal šanci. Musí se zeptat sám sebe „udělal jsem vše, co jsem mohl udělat se šancemi, které jsem dostal?“ Měl by mít na paměti, že musí využít každé příležitosti v daný moment, protože pak bude připraven využít další příležitosti v budoucnu.

Těchto sedm „nepsaných pravidel“ nepovažuji za uzavřenou škálu, ale za základ, na němž můžete stavět. Průměrná kariéra profesionálního sportovce v Americe je kratší než 3 roky. Hráč je považován za veterána po 5 letech kariéry. Mnoho hráčů svoji šanci propásne. Mnoho jejich vrstevníků, spolužáků svoji šanci nevyužije z různých důvodů: zranění, mentální nezralost, rodinné důvody, finanční problémy, jiné příležitosti, přítelkyně atd. Hráč se skvělou kariérou nemusí nutně být ten nejtalentovanější. Je mnoho talentovaných hráčů, ale jen málo z nich jsou opravdoví profesionálové.

Poznat chuť jablka můžete, až když se do něj zakousnete. Poznat sílu soupeře můžete, až když s ním hrajete. Opravdového profesionála poznáte, až když s ním pracujete. Opravdoví profesionálové o svém profesionalismu nikdy nemluví, ale chovají se tak.