Vznik webu pro trenéry mě velice těší, stejně tak jako možnost napsat glosu ku příležitosti jeho spuštění. Tak jak se patří, tradičně na začátek přeji projektu, aby byl úspěšný a samozřejmě prospěšný co nejpočetnější skupině trenérů, jak profesionálů, tak i amatérů či komukoliv z řad dobrovolníků, kteří mnohdy drží český basketbal nad vodou, a v neposlední řadě možná ale i hráčů, kteří se rozhodnou zdokonalit se nakouknutím „z druhé strany“. 

Mnozí z nás jsou stále ještě plni hvězdného basketbalu z Londýna. U obou pohlaví naplnily očekávání týmy z kolébky basketbalu – u žen zcela dominantním stylem a bez sebemenšího prostoru pro debatu, zatímco u mužů byl Dream team 2.0 otestován několika soupeři. V rámci objektivity je nutné přiznat, že američtí hráči a hráčky na palubovce předváděli mnohdy basketbal mimo možnosti svých soupeřů. Jejich herní projev je pro mne ale pouze třešničkou na dortu, za kterou, bez ohledu na množství talentu a predispozic, stojí obrovské množství práce. Srdce každého trenéra a fanouška, abych vypíchnul aspoň několik atributů amerických hvězd, musí plesat nad chirurgicky precizním stylem střelby Kevina Duranta, nad ekonomikou pohybu Kevina Lova ve vymezeném prostředí či ovládáním míče v podání Kobe Bryanta. O tréninkovém nasazení Kobe Bryanta jsem se měl možnost přesvědčit ještě jako hráč na konci 90. let, kdy Kobe v létě trénoval na mé alma mater UCLA. Kevin Durant je proslulý objemem práce na své střele z jumpu, zatímco Kevin Love, absolvent UCLA, přesvědčil, že se díky neúnavné fyzické práci mimo basketbalové hřiště a studiu své hry dokázal vypracovat mezi jednoho z nejlepších doskakovačů NBA. Za každým dalším spoluhráčem výše uvedeného tria zcela jistě stojí podobný příběh, kdy pouze totální  dedikace a píle dotáhly hráče do absolutní špičky.

Mou kariéru stran dosažených met či individuální výkonnosti nemá žádný smysl srovnávat s tou reprezentantů USA. Nicméně i já jsem ve skromném měřítku něco pod bezednými koši dokázal možná i díky pyramidě úspěchu jednoho z nejlepších trenérů historie basketbalu, Johna Woodena. Jakožto student sportovec, jak se po „americku“ říká univerzitním sportovcům,  jsem totiž pod plakátem zmíněné pyramidy 4 léta sedával. Struktura jednotlivých kamenů pyramidy a její celkový koncept skvěle řadí vlastnosti zásadní pro vlastní zdokonalení i jejich synergii pro týmový úspěch. V duchu zaoceánského zvyku jsem po tréninkovém ledování kloubů, ač fyzicky zmořen tvrdými tréninkovými dávkami, strávil mnoho hodin pohledem fixován právě na pyramidu úspěchu Johna Woodena. Všechny části pyramidy nejsem schopen vysypat z rukávu, ale jeden blok pyramidy se mi vryl do paměti do posledního písmene, stal se tak trochu fascinací a hnacím motorem do další práce. Jako esenciální vlastnost je umístěn do základu pyramidy a zní: „Indoustriousness – there is no substitute for hard work.“ neboli „Píle – není žádna náhražka za tvrdou práci.“ A právě toto motto bylo jedním z mých opěrných mentálních bodů, ať už ve chvílích těžkých, kdy jsem formu nebo své místo na hřišti hledal, či ve chvílích, kdy se dařilo, ale bylo radno zůstat nohama pevně na zemi. Vzhledem k tomu, že v češtině existuje hned několik variací na zmíněné heslo – „Komu se nelení, tomu se zelení“, „Bez práce nejsou koláče“, asi ale neříkám nic objevného.

Dovoluji si ale tvrdit, že v době hladu po okamžité gratifikaci a úspěchu, se vlastnosti jako píle a trpělivost poněkud vytrácejí. Ve chvíli, kdy televizní stanice ukazují v sestřihu basketbalových utkání po většině estrády trojkových pokusů nebo smečí, je velmi složité hráče nebo hráčky přesvědčit k osvojení si „malých věcí“, což trvá roky a není to příliš vidět. Braní na záda, dokonalé zvládnutí uvolnění bez míče nebo střelby oběma rukama kolem koše, efektivní práce nohou podkošových hráčů, to vše jsou fundamentální aspekty hry, které v podání nejlepších vypadají tak jednoduše a lehce. V mém případě jsem možná působil poněkud archaicky svou typickou střelbou přes hlavu. S negativním výskokem to byl ale skvělý způsob, jak se prosadit kolem koše proti nepoměrně lépe atleticky disponovaným hráčům. Nutno ale dodat, že jsem tento typ střelby piloval 2-3 roky v tréninku, než jsem premiérově vyslal střelu k obroučce v ostrém zápase.

Nedávno jsem na jedné besedě odpověděl na dotaz, kdy bude napsán nějaký oslavný román či beletrie o basketbalu nebo jiném druhu sportu, že pravděpodobně nikdy, protože sport na vrcholné úrovni jsou pouze krev, pot a slzy. Ano, jistě, jsou heroická utkání a výkony, ať už individuální či týmové, ale ty jsou jen mizivé promile jakéhokoliv sportovního příběhu na hřišti, na lavičce nebo kdekoliv jinde ve sportovním prostředí. Bez usilovné práce by žádný ze sportovních úspěchů nespatřil světlo světa.

Hodně elánu do práce přeje Jirka Zídek