Ženská basketbalová reprezentace Spojených států získala na Olympiádě v Riu opět zlatou medaili. Na své pouti za šestým olympijským triumfem v řadě nenechaly americké basketbalistky ani jednoho soupeře zapochybovat o své suverenitě, natož aby jim kdokoliv ze soupeřů dokázal dýchat na záda po konci čtyř čtvrtin.
Španělsko bylo posledním týmem, který stál výběru USA v cestě k titulu. Průběh utkání však vůbec nenasvědčoval tomu, že se potkala dvě nejlepší družstva na turnaji. Na konečném skóre 101 – 72 mohlo Španělky těšit pouze to, že rozdíl 29 bodů byl menší než rozdíl 40 bodů (103-63), který nabraly v prvním vzájemném utkání ve skupině.
Pojďme ale postupně. Rozdíly ve skóre byly téměř ve všech ostatních utkáních, ke kterým Američanky v Riu nastoupily, podobné. Na své cestě ke zlatu porazily také Senegal 121 – 56, Srbsko 110 – 84, Kanadu 81 – 51, Čínu 105 – 62 a Japonsko 110 – 64. Pouze semifinálové vítezství nad Francií mělo nádech určité konkurenceschopnosti ze strany soupeře, když US výběr vedl po prvním poločase pouze o 4 body. Ale i konečné skóre tohoto zápasu 86 – 67 nenasvědčovalo, že se jednalo o utkání, ve kterém se Američanky třásly o výhru.
"Ukázali jsme, že jsme jeden z nejlepších týmů v historii ženského basketbalu“, řekla americká rozehrávačka, 36 letá veteránka Sue Bird, která si utkání s Francií odseděla na střídačce se zraněným kolenem, aby se zpátky do sestavy vrátila ve finále proti Španělsku.
Osobně rád sleduji sportovní tiskové konference. Velmi často jsou pokračováním trenérských šachových partií. Nouze není ani o zajímavé výroky, které někdy nedávají zdánlivě smysl, pokud neznáte souvislosti nebo si je nezjistíte. Na této konferenci mě nejvíce zaujalo vyjádření spoluhráčky Sue Birdové, Angel McCoughtry, která se vmísila do novinářského interview se Sue Birdovou: „Musíme se dostat na Wheaties krabice.“ Vůbec jsem netušil, co tím chtěla říct, stejně jako i většina neamerických novinářů. Předpokládám, že tento výrok měla McCoughtryová dopředu připravený a že se jednalo o cílený „útok“, možná na své spoluhráčky, aby neztrácely koncentraci, protože turnaj není ještě u konce. Přítel google mě nezklamal. V roce 1934 se společnost Wheaties, která vyráběla snídaňové cereálie, rozhodla balit své výrobky do krabic, na které umísťovala fotky sportovců a zároveň je označovala sloganem "Snídaně šampiónů." Zpočátku byli sportovci zobrazováni na bocích nebo zadní straně krabice, v roce 1958 začal Wheaties s umísťováním obrázků na přední stranu obalu. Historie zahrnuje stovky sportovců z mnoha různých sportů, ale i týmové fotografie.
Američanky prohrály naposledy na olympijských hrách v roce 1992, kdy podlehly v semifinále týmu složenému z několika zbylých zemí bývalého Sovětského svazu a získaly až bronzovou medaili.
Naprostá dominance amerických basketbalistek v Riu stojí v protikladu tomu, co zažil mužský tým. Navzdory absenci několika největších hvězd z NBA (například LeBron James, Stephen Curry, Kevin Love a další), ale přítomnosti hráčů jako Kevin Durant, Klay Thompson a Kyrie Erwing, zažil pár turbulencí, které vyústily v několik těsných výher, což vedlo ke spekulacím, že tým je zranitelný. Ve finále sice zdolali Srbsko o 30 bodů (96 – 66), ale se stejným družstvem vyhráli ve skupině o pouhé 3 body.
Americký ženský tým měl v Riu kromě fyzických předpokladů, vysoké technicko – taktické úrovně a vnitřní koheze ještě něco navíc. Pět hráček pochází z rodiny University of Connecticut (Sue Burd, Diana Taurasi, Tina Charles, Maya Moore a Breanna Stewart) a tým není vůbec mladý. Šest ze dvanácti hráček na soupisce je ve věku 30 let a starší, ale zároveň bohatší o cenné zkušenosti v olympijském turnaji. Devět z dvanácti hráček už vyhrálo zlatou olympijskou medaili a tři z nich získaly v Riu svou čtvrtou zlatou (Bird, Taurasi a Catchings).
Ačkoli značná část diváků v hledišti toužila po poločasovém těsném tříbodovém vedení ve finále proti Španělsku po senzaci, Američanky je hned po přestávce vyvedly z omylu. Skóre se zastavilo na konci třetí čtvrtiny na 81 – 49, přičemž do něho byla započítána střela z poloviny hřiště v poslední čtvrtině z rukou Španělek.
Na konci utkání, kdy celá hala stála a aplaudovala tomuto mimořádnému úspěchu, Diana Taurasi dlouze objala Geno Auriemma, svého trenéra z University v Connecticut a současně svého trenéra na posledních dvou olympijských hrách.
Tam kde se spolu setkali, vždy zvítězili. Jestli něco američtí trenéři umí skvěle, tak to je ocenění svých hráčů. Auriemma není výjimkou. Na tiskové konferenci po utkání řekl: „ Ona a já jsme spolu prožili mnoho utkání a důležitých turnajů. Řekl jsem jí, že svých úspěchů bych bez ní nikdy nedosáhl. A řekl jsem s plnou vážností.“
Pojďme si trochu zaspekulovat. Taurasi je 34 let, stejně jako Lindsay Whalen, která odehrála v Riu rovněž velmi dobrý turnaj, o rok starší je ještě Sue Bird, Catching je dokonce 37 let. Je velmi pravděpodobné, že žádná z nich nebude na soupisce pro olympijský turnaj v roce 2020 v Tokiu. Je jisté, že všechny budou významně chybět. Stejně tak si ale myslím, že pokud se ostatní týmy nebudou chtít Američankám přiblížit v herním stylu, zůstanou stále neporažené. Čtyři roky jsou velmi dlouhá doba a za takový čas se dá ujít velký kus cesty.