Sedm „nenápadných“ klíčů k úspěchu české reprezentace na Mistrovství Evropy 2015

Sýkora  |  11.10.2015

Jen stěží bychom mohli nalézt v zářijových týdnech téma, které by svou významností přebilo báječné tažení českých basketbalistů evropským šampionátem. Proto se v tomto vydání rubriky téma měsíce ohlédneme právě za historickým úspěchem reprezentantů České republiky, kteří turnaj zakončili na sedmé příčce a za svými zády zanechali mocnosti, jako jsou Chorvatsko, Slovinsko, Turecko, Rusko či Německo.

O tom, že v týmu vládla atmosféra uvolněná a současně plná odhodlání a že symbióza dvojice Satoranský – Veselý stvořila jeden z nejúdernějších tandemů celé Evropy, bylo napsáno mnoho. My si ovšem úspěch českého týmu připomeneme prostřednictvím stylově sedmi dílčích bodů, které mohly zůstat pod tlakem veselí a euforie poněkud nepovšimnuty.

1. Nominace a sázka na rychlý basketbal. Ačkoliv jsou hráčské zdroje České republiky na rozdíl od basketbalových velmocí přeci jen omezené, neznamená to, že by Ronen Ginzburg nemusel při utváření finální dvanáctky borců činit těžká rozhodnutí. Zřejmě nejpřekvapivějším tahem českého kouče bylo vyjmutí Ondřeje Balvína a ponechání konečné soupisky bez klasického hřmotného pivota – to vše navíc pro boje ve skupině, v níž český výběr čekali hráči jako Valančiunas či obrovitý Fesenko. Jak nyní dobře víme, Ginzburgova maximální sázka na rychlost a pohyblivost nakonec slavila úspěch, a to i přesto, že se sestavení soupisky bez perspektivního hráče stabilně hrajícího španělskou ligu může v českém kontextu na první pohled jevit jako absurdní.

2. Výběr asistentů trenéra. Postavit po svém boku asistenty, z nichž jednomu ještě nebylo ani třicet let a druhý dosud koučoval pouze juniorská družstva, vyžadovalo od Ronena Ginzburga pořádnou dávku odvahy. Izraelský trenér však věděl, co činí: Lubomír Růžička záhy prokázal, že patří mezi elitní basketbalové analytiky, a Pavel Beneš, těžící ze své bohaté hráčské kariéry i mimořádné herní inteligence, ukotvil svou pozici jednoho z nejtalentovanějších tuzemských trenérů.

3. Petr Benda. Po zdravotních lapáliích posledních sezon začal Petra Bendu kdekdo pozvolna odepisovat. Stará pravda říká, že věk nelze zastavit, a pokud navíc máte za sebou osm extrémně napěchovaných sezon v dresu Nymburka, léta pádí ještě rychleji než obvykle. I přesto se česká podkošová jistota dokázala na vrcholnou mezinárodní úroveň skvěle připravit. Benda byl opět tím, kdo neúnavně sváděl tuhé boje s vyššími protivníky a kdo (zejména v defenzívě) překvapoval soupeře svou mimořádnou pohyblivostí i silou. Aby toho nebylo málo, u svých třiatřiceti let v sobě Petr – v subtilnějším měřítku podoben Pau Gasolovi – objevil duši trojkaře a turnaj zakončil s krásnou bilancí 9/4 zpoza perimetru. Doplňme, že ve třech klíčových utkáních proti Belgii, Litvě a Chorvatsku Benda dosáhl na průměry 11,7 bodů, 3,7 doskoku, 2,3 asistence a 1 bloku.  

4. Welsch a Bartoň. Nikdy není pro hráče, který v době své vrcholné formy patřil mezi hvězdy celé Evropy, jednoduché, když na sklonku kariéry jeho herní vytížení opadá. Legendy českého basketbalu Jiří Welsch a Luboš Bartoň se ovšem s nastalou situací vypořádaly s pravou noblesou. Ačkoli neodehrály závratné porce minut a střelecky postrádaly dřívější jistotu, přesto byly týmu na hřišti i mimo něj obrovskými oporami. Bartoň s Welschem nám v praxi představili, jak krátkozraké je posuzovat význam hráčů pouze podle statistických údajů.

5. Pevná obrana. Český celek obsadil mezi všemi účastníky šampionátu 6. místo ve statistice průměru obdržených bodů na utkání (71,7%) a 8. pozici v rámci statistiky procentuální úspěšnosti střelby svých soupeřů (42,9%). Důvěra v nižší atletickou sestavu na obranné polovině s tykadly Pavlem Pumprlou a neutavitelným Tomášem Satoranským se trenérům vyplatila. Český tým jen zřídkakdy povolil soupeři snadné zakončení, navíc své soky opakovaně nutil ke ztrátám, jež využíval k rychlému přechodu do útoku. O disciplinované, týmově si pomáhající a „na nohách zpravidla stíhající“ defenzívě svědčí i fakt, že málo inkasující Češi byli současně třetím nejméně faulujícím týmem mistrovství.

6. Ztráty držené na uzdě. Češi byli na turnaji sedmým nejméně ztrácejícím mužstvem (11,8 ztrát/zápas). To je vzhledem k tomu, že se prezentovali mimořádně rychlou hrou a že byli vedeni stále velmi mladým rozehrávačem standardně hrajícím vysoko přes třicet minut na zápas, vskutku kvalitní počin.

7. Radost z přihrávek. Pouze Srbové, opírající se o génia Teodosiče i další neobvykle chytré hráče (Bjelica, Bogdanovič), dosáhli o krapet vyššího průměru asistencí nežli český výběr. Všichni svěřenci Ronena Ginzburga byli po celý turnaj naladěni na stejnou vlnu a v každé situaci chutě přihrávkami hledali lépe postavené spoluhráče. Výsledek? Skvělých 22,7 asistencí na zápas – tedy číslo, které převýšilo například bilanci Chorvatů s Ukičem a perfektně „vidícími“ podkošovými hvězdami Šaričem a Tomičem o více nežli 6 finálních pasů na utkání!

Budoucnost týmu. Sedmé místo je skvělé, ale co bude dál? Jak na tom mužstvo bude v olympijské kvalifikaci? A kdo zaujme místo po Welschovi s Bartoněm a posléze i Petru Bendovi? Všechny tyto otázky si mnozí začali pokládat ihned poté, co se opar bujarého veselí po závěrečné demolici Lotyšska začal rozplývat. Aniž bychom měli propadat nezřízenému optimismu, můžeme směle konstatovat, že by aktuální výkonnost českého národního mužstva skutečně nemusela být jeho stropem. I letmý pohled mezi mladé tuzemské hráče naznačí, že by ústřední duo Satoranský (roč. 1991) – Veselý (roč. 1990) mohlo být zanedlouho doplněno o další borce velmi solidní evropské úrovně.

Především k Janu Veselému do podkošové sestavy se rýsují velmi zajímaví kolegové: Martin Peterka (roč. 1995) letos vtrhnul jako uragán do VTB Ligy a Adam Pecháček (roč. 1995) si s ohledem na přípravné zápasy patrně vydobyl pevné místo v širší rotaci elitního italského celku Reggio Emilia. Na Apeninském poloostrově navíc stále pozvolna stoupá vzhůru Prokop Slanina (také roč. 1995) a ve Španělsku se zlepšuje Šimon Puršl (roč. 1997).

Na perimetru sice Česká republika momentálně nemá mladé borce, kteří by se aktivně zapojovali do nejkvalitnějších evropských soutěží, přesto se něčeho takového můžeme brzy dočkat. Tomáš Vyoral (roč. 1992) uzrál v lídra v Děčíně a Viktor Půlpán (roč. 1996), dostávající značný prostor v Pardubicích, na sebe upozornil účinkováním na prestižním Adidas Euro Campu 2015, kde patřil mezi nejmladší hráče. Současně můžeme s nadějí sledovat i další basketbalisty; pro příklad zmiňme rozehrávače Lukáše Feštra (roč. 1994) či Radovana Kouřila (roč. 1995) a křídelníky Matěje Svobodu (1996) nebo Tomáše Kyzlinka (roč. 1993), od letoška hrajícího již druhou italskou ligu.